Pokračování interview se Stevem Morgenem, frontmanem kapely Morgen. První díl zde.
© Autorem rozhovoru je Richard Morton Jack, v originále vyšlo v Flashback #2, 2012
Překlad Matěj
Děkuji Dominice Illeové za korekturu a zpřesnění překladu.
Jak jste se dostali k natočení alba?
Jeden můj spolužák ze střední nás představil chlápkovi jménem Stu Krane, který nám následně začal dělat manažera. Byl to trochu blázen, jak se později ukázalo, ale v krátké době nás protlačil do malého studia, které nejprve vlastnil kapelník Skitch Henderson a potom Deering Howe (který právě zdědil bohatství z International Harvester). Nacházelo se na 57th Street, mezi Lexington a 3rd, a stalo se místem, kde jsme se scházeli, zkoušeli a nahrávali. Byl to vlastně třípatrový činžák, místo pro párty, kde jste často viděli stylové rockery, mimo jiné. Jednou jsem tam viděl Nico. Poslouchala mě při nahrávání zpěvu a když jsem přišel do zvukařovy kukaně, slyšel jsem jí, jak svým těžkým německým přízvukem říká: „Put on some black music, man.“ Byl jsem u vytržení! Ohromě jí to seklo a byla táák zkouřená. Jindy jsem asi ve čtyři hodiny ráno hrál na bicí a do studia přišel týpek a povídá: „Ty jsi Morgenův bubeník!“ Byl to Billy Joel, který hrál na klávesy v jiné kapele, která tam tehdy nahrávala, The Hassles. Každopádně, album Morgen vzniklo v tomto studiu v divných časech během roku 1968, se skvělým technikem a sympatickým chlapíkem jménem Jimmy Reeves, kterému dovedně asistoval Stephen Gelfand a ještě jeden, co se jmenoval Eddie. Bylo to poprvé, co kdokoliv z nás nahrával profesionálně.
Jak jste se dostali ke smlouvě s ABC?
ABC rozjíždělo ke konci roku 1968 dceřinou společnost orientovanou na progresivní rock, která se měla jmenovat Probe. Její šéf, Joe Carlton, nás náhodou viděl naživo a rozhodl se nám nabídnout smlouvu. Tou dobou jsme spolu byli asi rok a nahrávání alba bylo hotové, ale finální remix udělali ve studiích ABC ve starém Great Northern Hotel na W. 57th Street. Pracovali jsme ve studiu A s technikem jménem Russ Hamm, zatímco Cass Elliot (kterou jsem během svého folkového období skutečně zbožňoval) nahrávala sólový projekt ve studiu B. Milá paní. Naše album měla být vůbec první americká nahrávka, kterou Probe vydá – spolu s debutem britské kapely Soft Machine. Naneštěstí pro nás se věci vyvíjely jinak.
Co se pokazilo?
Abych to zkrátil, Krane se utrhl ze řetězu. Zapletl se s nějakými drsnějšími lidmi a začal nás využívat. Jeho přestřelené finanční nároky štvaly lidi v ABC a vydání alba se pořád odkládalo na později, až přišel rok 1969. Po několika měsících už toho měli Mike s Bobbym dost a z kapely odešli (tou dobou oni dva a Murray nahrávali album Sands Of Time s Jay & The Americans). V létě toho roku už to zašlo tak daleko, že mi Krane řekl, že mohu od smlouvy odstoupit a jít si po svých, ale bez mé hudby. Nakonec jsem se sešel s Johnem, jedním lovcem talentů z ABC, který byl u podpisu smlouvy. Zeptal jsem se, jestli by mě v Probe přepsali pod sebe, pokud bych se zbavil Kranea, a jeho odpověď zněla „určitě“. Potom jsem si s Kranem promluvil o tom, že by Probe můj kontrakt odkoupil, a on souhlasil, takže jsme na podzim naplánovali schůzku v kanceláři Probe. Nikdy na to nezapomenu – do kanceláře Joea Carltona vešli tři chlápci, kteří vypadali, že právě odešli z doků ve filmu V přístavu (film z roku 1954, v hlavní roli Marlon Brando – pozn. red.). Byl to dost surreálný výjev a kravaťáci byli zjevně dost nervózní. Chlápci dostali šek a při odchodu se na mě jeden z nich otočil a silným brooklynským přízvukem mi řekl: “Guh luck, kid.” A tak jsem se zbavil smlouvy s Kranem. ABC se potom rozhodlo minimalizovat náklady a album vydalo tak, jak bylo. Abych byl upřímný, tehdy mě trochu odradilo a unavovalo, jak se mnou pořád někdo vyjebával.
Byl jste s albem spokojený?
Ano i ne. Tím, že vyšlo o rok později, nás už plně nereprezentovalo. Mikea a Bobbyho sice nahradili dobří hráči (Rennie Genossa a Bob Maiman), ale už to nikdy nebylo takové. Byla to složitá situace a naše vztahy byly nevyhnutelně občas dost napjaté. Na druhou stranu, v ABC nám nechali volnou ruku při výběru vizuální stránky – byl jsem velkým obdivovatelem Edvarda Muncha a požádal jsem Muzeum moderního umění v New Yorku, jestli bychom mohli použít Výkřik na přebal. Zpočátku se jim moc nechtělo, ale po setkání s kurátorem, kde jsem prokázal hluboké znalosti Munchova díla a vysvětlil své důvody, proč jsem chtěl použít právě tento neskutečný umělecký skvost, jsem povolení dostal. A řeknu vám ještě něco, co mě kdysi dostalo do kolen: větu stejného znění jako verš v písni Purple ‘The sky is bleeding and the air starts to scream’ Munch opravdu použil v jednom dopise, ve kterém vysvětloval význam Výkřiku, kdy se prý zastavil v Norsku na jednom mole a cítil to obrovské naříkání přírody. Věřte nebo ne, ten dopis jsem četl až roky poté na jedné výstavě jeho práce v MOMA. Ještě dvě věci k albu: zaprvé, ABC mě chybně označilo jako sólového tvůrce – vždycky jsme byli kapela. Zadruhé, ty informace o muzikantech v bookletu jsou nesprávné. Album bylo ze 100% nahráno původním složením kapely, ne pozdější formací, která hrála živá vstoupení v době vydání alba.
Co se dělo, když bylo album konečně venku?
Náš singl (She’s The Ninetime / Of Dreams) recenzovali ve Variety a vybrali jako tip spolu s Bridge Over Troubled Water od Simona & Garfunkela a dalšími solidními nahrávkami. Ten týden, kdy vyšlo album, jsme hráli čtyřikrát v Bitter Endu v Greenwich Village spolu s Davidem Acklesem. Ke konci roku 1969 se jak moje psaní, tak můj zpěv výrazně zlepšily a vyšla nám pochvalná recenze v Billboardu na naše živé vystoupení. Jediná recenze alba, co jsem viděl, byla v Record World. Pamatuji si, jak jsem jel metrem do trafiky v centru, kde to prodávali, a hned potom, aniž bych si přečetl recenzi, zpátky ke mně na E. 86th Street. Párkrát jsem se zhluboka nadechl, sedl si na gauč v obýváku a přečetl si ji. Byla to bomba a album bylo jedno z jejich doporučení měsíce. Potom nás začali hrát v hlavním vysílacím čase vlivní newyorští Djs jako Scott Muni, John Zacherle, Alison Steele a Jonathan Schwartz. Na WNEW FM to hráli pořád dokola, což už bylo něco. A hráli nás i v dobré společnosti, spolu se Stouny, Dylanem a Beatles, a neustále nás promovali. Pamatuji si, jak nás Jonathan Schwartz jednou uvedl slovy: „She’s The Nitetime; what a way to paint a lady.“ Každopádně, odtud album prorazilo do dalších osmi větších měst včetně Bostonu, Atlanty a St. Louis. Stálá pozice v rádiu nám přinášela nové posluchače, ale my jsme toho bohužel nikdy nevyužili. VELKÁ CHYBA! Svět jsme měli na dosah ruky. Kdyby album vyšlo včas a před všemi těmi průsery, věřím tomu, že by z nás bylo něco speciálního. O mnoho let později jsem náhodou potkal Scotta Muniho v Max’s Kansas City a poděkoval jsem mu za všechen čas, který nám ve vysílání věnoval. Nedoufal jsem, že by si mě pamatoval, ale on mi dal ruku kolem ramen a řekl: „Kdes doprdele byl? Tvoje hudba byla nadčasová a doufám, že se k tomu hodláš vrátit!“
0 komentářů
2 pingbacks