Kapela Morgen patří mezi nejzmiňovanější zapadlé kapely šedesátých let. I přes znovuobjevení a čím dál tím větší pozornost se o kapele dá dohledat strašlivě málo informací. Většina zmínek se omezuje na rekapitulaci pár základních faktů a jen na několika webech lze dohledat něco navíc, přesto stále málo. U takto profláklých kapel bývá zvykem, že je na internetu k dispozici i několik rozhovorů – ne tak u Morgena, který naopak patří mezi nejznámější „fantomy“ při objevování šedesátkové scény.
Jediný rozhovor s frontmanem Stevem Morgenem vyšel v roce 2012 v magazínu Flashback a osvětluje úplně vše o historii kapely; od pre-Morgenovských pokusů až po zánik a ještě kus za něj. Celý rozhovor vám nyní přinášíme na psychedelic.cz v českém překladu. Celkem vyjdou tři zhruba stejně dlouhé díly doplněné o několik dosud jinde nezveřejněných či málo známých fotografií. Naší snahu a peněžní investici nejlépe odměníte sdílením! ;)
© Autorem rozhovoru je Richard Morton Jack, v originále vyšlo v Flashback #2, 2012
Překlad Matěj
Děkuji Dominice Illeové za korekturu a zpřesnění překladu.
Z jakých poměrů pocházíte?
Vyrostl jsem v Brooklynu, poté jsme se přestěhovali na Long Island. Naše rodina byla nemuzikální (až na jednu z mých sester, která hrála na piano a vzbudila můj zájem o boogie-woogie), ale měli jsme spoustu dobrých desek. Vždycky mě dostával Offenbachův Orfeus v podsvětí, při učení jsem zase poslouchával Beethovena (mého oblíbeného skladatele) a mimo jiné Haydna, Bacha, Liszta, Offenbacha a Schumanna v provedení Budapest String Quartet. Jako dítě jsem hodně hrál softball, ale často jsem i zpíval a imitoval Elvise a tak. Myslím, že jsem chodil na základku s Leslie Westem – chodívali jsme oba do školních talentových soutěží. Ještě zamlada jsem začal psát písničky, ale neměl jsem je tou dobou kde využít.
Jak jste nastartoval svou hudební kariéru?
Před rokem 1963 jsem začal vystupovat jako folkový zpěvák, s kapelou The Village Four jsme měli spoustu koncertů po Long Islandu. Tři jsme hráli na kytaru, jeden i na banjo, a různí hosté na baskytaru. Měli jsme spoustu koncertů se známými lidmi jako Leslie Gore, Bobbi Soxx & the Blue Jeans a The Capris (proslavili se písní There’s A Moon Out Tonight). Hráli jsme jak moje první skladatelské pokusy, tak písničky od Dylana, The Kingston Trio, The Big Three (s Cass Eliot) atd. V roce 1964 už jsem hrál sólově a manažera mi dělal chlápek jménem Bruce Selig, který mě vzal do studia v Brooklynu, kde jsem natočil své první nahrávky. A nic se nestalo. O něco později jsem se seznámil s člověkem od RCA (Radio Corporation of America), který si mě poslechl a vzápětí mi nabídl smlouvu. V RCA mi řekli, že můžu udělat nějaké svoje věci, ale když konečně došlo na nahrávání, měl jsem dělat jen to, co mi řekli, takže jsem řekl „Okej, nashle“. Asi to nebylo nejlepší rozhodnutí, ale tou dobou jsem míval trochu horkou hlavu.
Jaké byly začátky Morgena?
Když vyšuměla spolupráce s RCA, nastoupil jsem na Long Island Univerzity. Jednou jsem hrál na plese s klučinou jménem Ritchie, který hrál taky na bicí. Když zjistil můj zájem o hudbu, seznámil mě se svými kámoši z Queensu, jmenovali se Murray Shiffrin a Bobby Rizzo. Murray byl děcko z židovské rodiny z Flushing (čtvrť v New Yorku – pozn. red.), který byl ten největší suchar, jakého se vám tehdy mohlo poštěstit potkat. Strašně mě zaujalo, že někdo hrající tak divoce může být tak upjatý, ale to byl prostě on. Murray a Bobby byli skvělí muzikanti a zakrátko navrhli, abychom nahradili Ritchieho jiným jejich kamarádem – jmenoval se Mike Ratti a byl skvělý. Pak se ještě přidal Murrayovo kamarád Barry Stock, který zrovna odešel od námořnictva. Říkali jsme si The Dreame Spectrum (já tam přidal to ‘e’ navíc, protože takové věci jsem tenkrát dělával), později Morgen’s Dreame Spectrum a pod tímto názvem jsme se chystali natočit desku. Abych byl upřímný, nemohl jsem uvěřit, že s nimi hraji.
Jak byste popsal dynamiku v kapele?
Naším pojítkem byla především hudba, spíše než příslušnost k sociální skupině. Hodně jsme zkoušeli ve sklepě domu jednoho z nás v Queensu a začínali jsme si budovat svůj zvuk. Hrával jsem klukům písničky a rozpracované nápady a společně jsme je formovali do finální podoby. Všichni jsme hraní brali velmi vážně a začínali jsme si uvědomovat, že v nás jako skupině něco je. Taky jsme spolu chodili ven, na pláž, blbnout. Pamatuji si, jak jsme si já a Mike Ratti dobírali Murrayho kvůli velké jizvě na hrudníku, kterou měl z dětství po operaci srdce. Všichni jsme se tomu tenkrát smáli, nevěděli jsme, že by to mohl být v budoucnu problém. S Murrayem jsme si utvořili pevné pouto. Hodně jsme se spolu nasmáli a mluvili jsme spolu v připitomnělém jazyce, který jsme si vymysleli. Sedli jsme si opravdu dobře – moje písničky rozvinuly jeho schopnosti a naopak. Věřte tomu nebo ne, ale drogy nás nezajímaly. Když už, tak jenom občas; sem tam trocha Mary-Jane* nebo Caine & Abel** (*slangový výraz pro marihuanu, ** pravděpodobně označení pro kokain? – pozn. red.). Jsem ten typ, který je připitý z jednoho piva na sluníčku, takže písničky na albu jsem nepsal ani nenahrával pod vlivem.
Jaká hudba vás zajímala?
Když do Států dorazili Beatles, nemohl jsem se jich nabažit. A velký vliv na mě měli i The Rolling Stones – moc se mi líbily Jaggerovo a Richardsovo texty. Murray byl velký fanda Petea Townshenda a taky Pagea, Becka a Hendrixe. The Who jsem skoro neznal – byl jsem spíš fanoušek Dylana, Stounů a Jefferson Airplane. Dokonce jsem byl na Dylanovo prvním koncertě s elektrickou kytarou hned po Newportu, ve Forest Hills Stadium v New Yorku v srpnu 1965. Pamatuji si, jak se to lidem nelíbilo a jak se naštvaně hrnuli na pódium. Věřte nebo ne, byl jsem také velký fanoušek Donovana. S kapelou jsme zpočátku hráli covery – Donovana, Stouny, The Youngbloods (udělali jsme skvělou verzi 4 In The Morning) atd. Sety jsme začínali Murrayovým preludováním na kytaru včetně Foxy Lady, ale jak pokračoval rok 1968, víc a víc jsme hráli písničky, které jsem psal přímo pro kapelu.
Měli jste hodně koncertů?
Ano, ale pouze v New Yorku a okolí. Hráli jsme v Ondine’s chvilku po The Doors a s Johnem Hammondem Jr. jsme odehráli skvělý koncert v neblaze proslulé Steve Paul’s Scene. Měli tam skvělého zvukaře, Teddyho. Tu noc jsme fakt váleli a opravdu našli náš zvuk. Chodil jsem tou dobou s jednou pěknou blondýnkou Pam, byla to ex-přítelkyně Petera Noonea. Seznámila mě s Keithem Moonem a Johnem Entwistlem, kterým jsme se dost líbili. Jsem si jistý, že Keithovi se spíš zamlouvalo Mikeovo bubnování (jako všem, ať už z The Who nebo ne). Jeden z největších Murrayovo idolů Jimi Hendrix seděl ve druhé řadě, zkouřený jak paprika, sexy blondýnky z obou stran. Setkali jsme se s ním a potřásli si rukama a koncert jsme zahájili kytarovým preludováním včetně Foxy Lady. Všichni v kapele byli po vydařených dvou setech řádně nabuzení a ještě tu noc jsme vyrazili do studia, kde jsme asi ve tři hodiny ráno na první dobrou nahráli Welcome To The Void. Taky si vybavuji hodně vydařený koncert v The Electric Circus v East Village a výborné vystoupení v rádiu WBAI (zahráli jsme tam výtečnou verzi Donovanovy písničky Season Of The Witch). Hráli jsme také na Park Ave. v nějakém nóbl podniku, kde jsme se seznámili s Edem Sullivanem (nebo se mi to zdálo?). Zahráli jsme i na benefici ve prospěch tehdejšího newyorského senátora Jacoba Javatise v klubu jménem Wednesday’s.
0 komentářů
2 pingbacks