7 náhodných zajímavostí o šedesátkových kapelách

Během tří let, co píši tento blog, mi rukama prošlo už docela dost kapel. Když jsem nad tím nedávno přemýšlel, došlo mi, že mnohé z nich jsou zajímavé nejen kvůli hudbě samotné. Mnohdy je nedílnou součástí jejich příběhu spousta zajímavých událostí, okamžiků a jiných náhod.

A tak jsem prošel všechny články na blogu a vybral to nejzajímavější.

Nevydané desky

Že se některé nahrávky nikdy nedočkají vydání na jakémkoliv fyzickém nosiči, se stává poměrně často i dnes. Vydání až po čtyřiceti letech se dočkaly třeba alba skupin Bulbous Creation, jíž dva členové byli v době oficiálního vydání desky několik let po smrti, francouzských Les Goths či Churchill Downs. V případě některých kapel jsou ale okolnosti poměrně kuriózní.

Jeden příklad za všechny: Když se kapela Beauregard Ajax dostavila jednoho dne do studia na session, poslední před dokončením alba, ve studiu našli místo zvukaře vyražené dveře a na nich vzkaz od místního šerifa, že producent měl roztržku se zaměstnancem. Nahrávky se ztratily a deska vyšla až v roce 2006 díky šťastné souhře náhod.

Punková produkce

Některé desky vznikly v poměrně provizorních podmínkách. Tím většinou není myšlen vyloženě obývák, spíše levné studio – ačkoliv tehdejší low-costová studia nabízela dost možná horší kvalitu, než které lze dnes dosáhnout v tom obýváku.

Na to doplatili například The Other Half – kvůli téměř nulové postprodukci je ve finální verzi na začátku zachycen jakýsi podivný dialog a na pozadí jedné z písniček se ozve zakašlání.

Na úplně jiný level se ale dostala britská kapela Dark. Nejprve řešili problém s příliš dlouhou pauzou mezi dvěma songy. Tu se hudebníci rozhodli improvizovaně zaplnit zvukem splachujícího záchodu, který natočili přímo na studiové toaletě. Pak ale zjistili, že nahrávka je delší než mezera, kterou má zaplnit. Načež přišel technik, nůžkami přestřihl pásek master tape a zvuk spláchnutí mezi písně prostě vlepil.

Natvrdlé publikum

Kapela C. A. Quintet se chvíli snažila jít publiku naproti a nehrála úplně to, co by si členové představovali. Dobrá vůle ale ničemu nepomohla a návštěvníci zábav se dokola dožadovali jen flower-power odrhovaček. A tak se kapela namíchla a natočila desku, na které nezazní jediný love song. Sice pak už nikdy neprorazili, ale nezaprodali se, žejo. ;)

60. léta neznamenají krotký hipík

Ne všechny kapely z šedesátých let byly poskládané ze samých usměvavých vlasáčů se sluncem v duši.

Kapela Edgar Broughton Band podnikala nelegální koncerty na prazvláštních místech (např. dětských hřištích), jejich vystoupení se zvrhávala ve rvačky a jednou rozdali návštěvníkům plechovky červené barvy, kterou pak rozjařená mládež pomalovala celou ulici.

Ještě silnější kafe je pak frontman švédské kapely Taste of Blues, čtyřicetiletý černoch, který se do Švédska přesunul z USA. Údajně to byl odsouzený zloděj, zběh z Vietnamské války, alkoholik a drogově závislý. Prý nenáviděl bílé a měl fyzickou potyčku se dvěma členy kapely. Zpíval ale tak dobře, že si jej v kapele nechali.

Popularita bývá občas spletitá

Miachael Lloyd, zakladatel a frontman (americké, ne britské!) kapely The Smoke, nikdy neprorazil s žádnou kapelou, ve které sám hrál. Muzikantství pověsil na hřebík a vrhl se na dráhu producenta. A dobře udělal: jeho svěřenci mají na kontě 100 zlatých a platinových nahrávek a také 72 alb a 34 singlů, které se umístily na první příčce hitparád.

To britští Bram Stoker si na nezájem stěžovat nemohli. V době své největší slávy vyprodali sál v Londýně. Předskakovala jim jedna divná kapela, která nikoho moc nezaujala – hráli prazvláštní hudbu a členové se oblékali do ženských šatů. Ta kapela se jmenovala Queen.

Dobře našlápnuto měla i kapela Felt. V nejlepším ale chytili tehdy 17letého frontmana s gramem trávy a poslali jej do nápravného zařízení. Po půlročním pobytu se místo rozevlátého rockera vrátil umírněný mladík, který svou slušně rozjetou kapelu rozpustil a začal skládat křesťanskou hudbu.

Čím hlasitější, tím lepší

Trvalo to jen pár minut a kapelu Blue Cheer vyhodili ze studia, kde nahrávali. Hráli moc nahlas. A tak členové zaimprovizovali a zorganizovali nahrávání pod širým nebem, na newyorském Mole 57. Po dotočení se začaly hrnout stížnosti na hluk – od lidí v okruhu 14 kilometrů.

Na penězích záleží

Peníze budou asi věčné téma muzikantů. Například francouzští Les Goths na tom s financemi byli tak bledě, že většinu kapelní aparatury vyrobil otec jednoho z členů ze součástek telefonů a rádií.

To Joe Beck dostal od labelu na natočení desky 100 000 dolarů. Ty ale během měsíce utratil s přáteli za opulentní párty. Desku ale přeci dodal. Zavřel se ve svém domácím studiu, většinu partů natočil sám, bicích se ujal kamarád a zbytku zrovna ten, kdo se připletl do studia.

Prostě šedesátky. :)