Residual Echoes je množství muzikantů, kteří cirkulují kolem frontmana, Adama Payne. Neustálé personální změny se značně projevují i na zvuku, takže Residual Echoes mají vždy něco, čím vás překvapí. Přehršle materiálu k poslechu naleznete na jejich bandcampovém profilu. Další informace včetně frontmanova blogu naleznete na www.residualechoes.com.
Pro ty, kteří by tuhle smršť zvuků, které se nějakým podivným způsobem splétají do melodie, chtěli vidět na živo, mám dobrou zprávu. RE se právě chystají na evropskou tour, v rámci níž se zastaví i v České republice a to hned sedmkrát. Konkrétně:
17. 9. Praha, klub 007
18. 9. Pardubice, Festiva Město Na Kole (s českou bandou Please The Trees)
20. 9. Litoměřice, klub Análek
1. 10. České Budějovice, Ostinato Festival
2. 10. Plzeň, tba
3. 10. Hradec Králové, klub č.p.4
5. 10. Brno, klub Boro
Více informací na facebookové události.
A nyní konečně rozhovor. Přes e-mail jsem si “popovídal” s frontmanem, Adamem Paynem. (Neplést se jmenovcem z Bostonu, tenhle Payne je z Kalifornie.) Ti, kteří touží po originální verzi v angličtině, mohou buďto skrolovat do dolní části stránky, nebo kliknout zde.
Snažil jsem se najít, jestli už jste někdy hrál v Evropě, ale nenašel jsem jedinou zmínku. Zajímalo by mne tedy, jestli už máte s evropským publikem nějakou zkušenost (ať už s RE nebo jiným projektem) a jaká jsou vaše očekávání ohledně tour?
Pro Echoes je to poprvé, co budou hrát v Evropě. Letos je naše desetileté výročí, tak jsem si říkal, že už bylo na čase! V roce 2012 jsem s King Tuff jel jejich evropské turné jako kytarista, takže jsem už zdejší publikum zakusil, alespoň pro daný druh hudby. Doufám ale, že tohle turné bude intimnější. V odhadování zájmu o kapelu jsem ale vážně špatný; zatím to vypadá, že to bude legrace, vím, že na nás čeká pár fanoušků!
Členové RE se docela často střídají. Je to záměr, aby mysl kapely zůstala čerstvá a otevřená, je to způsob, jak uniknout stereotypu, nebo se to prostě děje?
Hned na začátku vydrželo první složení velmi krátce (pět měsíců) a je to tak celou dobu. Lidé se odstěhují z města, přidají se k jiným kapelám, skončí nebo jsou vyhozeni. Život už je takový. Věci kolem mě tím zůstávají čerstvé – tak jako potřebuje žralok pro život plavat, já si libuji v nových úhlech pohledu různých lidí. Každopádně jsem si užíval hraní s každým, kdo byl součástí kapely, nehledě na jeho osobnost. Hraní s lidmi je pro mě hodně emocionální a intimní věc, takže když pocházejí ze stejného místa, obvykle vydrží déle.
Nebál jste se někdy, že časté změny členů kapely zapříčiní, že neuspějete, protože lidé budou zmatení a nebudou mít nic, s čím by se mohli identifikovat? (uff, strašná věta, doufám, že jsem (moc) nezmršil gramatiku a že mi budete rozumět)
Jo, myslím, že rozumím a chci poděkovat, že ses mě na to zeptal. Vím, že publikum je obvykle rádo, když má nějaký obraz, který si může spojit se zvukem, ale nikdy jsem se nesnažil udržovat nějakou konkrétní image nebo zvuk a to se také promítlo do alb, které jsem vydal. Všechny je považuji za samostatné části jedné práce, každé album je odlišná strana mnohorozměrného tvaru, který je identitou kapely. Chápu, že mě to asi stálo nějakou tu pozornost a fanoušky, což může být frustrující. Vydělávat si musím jinou prací, ale každopádně to co chci dělat, dělám a jestliže mě chce posluchač následovat, tak je to úžasné! Samozřejmě bych to chtěl mít jako svojí hlavní práci, tak jako mnoho mých přátel má, ale prostě nejsem dobrý v dělání zřejmých věcí. Takový přístup k dělání hudby byl obvyklý v minulosti a mnoho umělců mělo úspěch (uživili se), ale v tuhle dobu, jak jsi zmínil, by pro větší popularitu vizuální stránka doprovázející hudbu byla třeba.
Jak si vybíráte muzikanty pro budoucí spolupráci? Zvažujete pozvánku delší dobu, nebo se může stát, že pozvete někoho, koho jste právě viděl na podiu?
To se strašně lišilo napříč léty. Potkal jsem lidi na party, viděl je hrát nebo je jenom znal z doslechu. V roce 2007 jsem v LA viděl hrát chlapíka jménem Devon Williams a strašně se mi líbil způsob, jakým jeho rytmická sekce vzájemně spolupracovala a naprosto ignorovala svoje okolí. Bylo nesmírně zajímavé je sledovat; o dva roky později odešli z Devonovy skupiny, tak jsem je polapil a společně jsme udělali LP Dead Head. Byli to Greg Arnold a Allen Bleyle.
V rozhovoru pro Bad Vibes jste řekl: “První nahrávka (stejně jako ostatní) byla jednoduše produktem okolností, za kterých vznikla. Byl jsem tehdy bombardován extrémním množstvím psychické, emocionální a fyzické aktivity, takže ty zvuky prostě musely ven.“ – platí to stále? Na rovinu, kdyby to byla pravda, asi už byste byl mrtvý. Pokud to pravda je, nebojíte se, že tato frustrace, pocit nebo jakkoliv to nazvete, jednoho dne zmizí?
To nikdy nezmizí, pouze to postupem času mění tvary. Tehdy to byl jednoduše produkt toho, že jsem už nebyl teenager a odešel jsem z domova a bral příliš mnoho psychedelik k normálnímu fungování. Teď mám zase jiné problémy, které mě ovlivňují, jako placení účtů za auto a problémy s koleny! Ale inspirace nikdy nezmizí. Buď dělám hudbu, kterou mám rád nebo tu, kterou rád nemám. Nebo si vyberu, že nebudu dělat nic. Nikdy jsem se nestrachoval o to, že by inspirace zmizela, ta tu bude vždycky. Je pouze na mě ji najít.
Zvuk kapely zní, že si bere kousek inspirace z téměř každého žánru. Je to způsobeno tím, že by tě hraní v rámci jednoho žánru brzy začalo nudit a prostě si nemůžeš pomoct anebo to záleží především na aktuální sestavě?
Tak trochu obojí. Byl jsem v kapelách, kde kapela samotná je jen žánr. Pro mě jako posluchače je to hrozně nudný, ale rozumím funkci, kterou to plní. Jako AC/DC, vždycky víš, co tě čeká, pokaždé – a to je pohodlí, což je skvělé. Víš, že AC/DC se nikdy nevytasí s bezhmatníkovou basou. Já prostě nestojím o to, dělat to takhle. Rád překvapuji lidi, ale ne nějakými fígly. Raději to dělám hudbou. V zásadě jsem postava jménem Adam Payne/Residual Echoes a každé album/představení/nahrávka je tato postava v nové situaci.
Náš blog je zaměřen především na psychedelic (který, myslím si, vás taktéž ovlivňuje). Můžete nám říct jména kapel, které máte rád a měly by se objevit na blogu?
Zbožňuju je všechny. Každopádně, myslím si, že psychedelic je velmi subjektivní. Pro mě to znamená špatné vibrace, být v p*deli, v pí*i a hlavně výstřednost. Pak přijde bod, kdy prodlužované bluesrockové jamy zní přesně tak a nejsou moc psychedelické v tomhle smyslu. Přesto se mi to pořád líbí. Zrovna teď se mi opravdu hodně líbí White Manna od Humboldt County. Skvělá je Majutsu No Niwa, což je nová kapela člena Overhang Party, Rinji Fukuoka. A také Father Murphy, nikdy nevím, co od nich čekat a to na nich miluji. Christelle Gualdi ze Stellar Om Source dělá jednu z nejlepších dance music. Dále Valerio Cosi, který neustále mění svůj zvuk a nechává nápady plynout, plus hraje ku*evsky dobře na trubku. Chtěl bych spolupracovat s Cosim a Gualdim, jejich hudba mě velmi inspiruje.
Na konec našeho rozhovoru bych se chtěl zeptat na otázku, která mi často vrtá hlavou. Vzrůstá během posledních pěti, deseti let popularita hudby (a zvuku) šedesátých let?
Myslím, že před deseti, patnácti lety bylo tady v Californii mnohem více šedesátkových věcí. Pořád tu něco je, ale tíhne to mnohem víc ke garáži/popu/jangelu a až pak jsou věci, které vychází z acid rocku. Mnohem populárnější jsou v současnosti White Fence, Ty Seagall, atd.
Anglická verze:
I tried to find up whether you’ve ever played a gig in Europe but I didn’t find any record. So, I’d like to know if you have some experience with European audience (with RE or other projects) and what’s your expectations about the tour?
This the first time the Echoes will play in Europe. It’s our 10 year anniversary so I figured it was about time! I played guitar with King Tuff on their 2012 European tour, so I got a taste of how the audiences were, at least for that kind of music. I’m hoping this will be more intimate. but I’m really bad at gauging interest in the band, but from here it looks like it will be fun, I know there’s a couple fans out there!
The RE’s members change quite a lot. Is that an intention to keep the band’s mind fresh and open, is it a way how to escape from stereotype, or it just happens?
From the beginning the 1st lineup was so short lived(5 months), it’s just been that way the whole time. People will leave town, join other bands, quit, or are kicked out. Life gets in the way. It does keep things fresh for me, like a shark has to keep swimming to live, I thrive on new input from different people. But I have loved playing with every person who has been in the band, regardless of their personality. Playing music with people is a very emotional and intimate practice for me so if they’re coming from that same place, they usually last a lot longer.
I wonder if you were sometimes worried that frequent members‘ changes would cause that you wouldn’t succeed because people would have been confused and wouldn’t have had anything to identify with? (uff, such a terrible sentence, I hope I didn’t mess up the grammar (too much) and you’ll understand)
Yeah, I think I understand, and I want to thank you for asking me that. I know that audiences generally like to have a picture to associate with the sounds, but it’s never been my concern to hang on to any particular image or sound and I that is reflected in the albums I’ve put out. I consider them all part of the same work, each a different side of the multi-dimensional shape that is the band’s identity. i know it has probably cost me some attention and fans so that can be frustrating. I certainly have to make a living doing other work, but ultimately I do what I want at the moment it’s happening and if a listener wants to go with me that is terrific! Of course, I’d love to do this as a full time job like a lot of my friends have done, but I’m just not good at doing the obvious thing. This approach to making music has been done in the past and many artists have had success(made a living), but at this point in time, like you mentioned, a visual component to accompany the music may be needed for larger popularity.
How do you choose the future musicians to cooperate with? Do you think about their invitations for some time or it could happen that you invite someone who you’ve just seen on a stage?
It has varied greatly over the years. I’ve met people at parties, seen them play, or just met through word of mouth. In 2007 I saw this guy called DEVON WILLIAMS play in LA and I loved the way his rhythm section interacted with each other and had complete disregard for their surroundings. It was very entertaining to watch, and 2 years later they had left his group so I snatched them up and we made the Dead Head LP. That was Greg Arnold & Allen Bleyle.
In the interview for Bad Vibes you said: “ The first record (like all records) was simply a product of the circumstances it was made in. I was being bombarded with an extremely high volume of psychic/emotional/physical/spacial activity at that time and those sounds just had to come out.“
Is it still truth? Seriously, if it was, you might be already dead. If it is truth, are you afraid that this frustration, feeling or whatever you would call it will one day disappear?
It never goes away, it just changes shapes over the years. That was simply a product of not being a teenager anymore and leaving home and having taken way too many psychedelics to function properly. But now I have different problematic influences, like making car payments, and knee problems! But the inspiration never goes away. I’m either making music I like, or making music I don’t like. Or I’ll choose not to make anything. I never worry about it disappearing, it will always be there, It’s just up to me to find it.
The band‘s sound seems to take a piece of inspiration from almost every genre. Is that caused because you would get bored soon playing just among one genre or you just can’t help yourself, or it depends mainly on current members?
It’s a little of both. I’ve been in bands where the band itself is just a genre. As a listener, that is really boring for me, but I understand it’s function. Like, AC/DC, you always know what you’re going to get, every single time and that’s a comfort, that’s great. You know that AC/DC isn’t going to whip out a fretless bass at any point. I’m just not interested in doing that. I like to surprise people, but not with gimmicks. I’d rather do it musically. I’m essentially the Adam Payne/Residual Echoes character and every album/performance/recording is that character in a new situation.
Our blog is focused mainly on psychedelic genre (which, I think, influences you as well) so could you tell us some names of bands which you like and should appear on the blog?
I love it all. However, I think psychedelic is very subjective. To me it means bad vibes, fucked up, gnarly and general weirdness. There becomes a point when extended blues rock jams sound just like that and are not very psychedelic in that sense. I still like that though. Right now I really like White Manna from Humboldt County. Rinji Fukuoka’s from Overhang Party’s new band, Majutsu No Niwa is great. Also, Father Murphy, I never know what to expect from that band and that’s why I love them. Stellar Om Source’s Christelle Gualdi makes some of the most far out dance music. Valerio Cosi. constantly changing his sounds and keeps the ideas flowing, plus he plays his horn like a motherfucker. I’d love to work with Cosi and Gualdi, they’re music just makes me very inspired
At the end of our interview, I’d like to ask a question which I have often on my mind. Has been the 60s‘ music (and 60s‘ music sound) growing in popularity during the last five, ten years?
I think 10/15 years ago there was more of a 60s thing going on in california. It is still around but has gravitated more towards the garage/pop/jangle end of things from the blown out acid rock thing. As far as what is more popular these days, with White Fence, Ty Seagall, etc…
Leave a Reply