Když vám někdo řekne, že kapela, kterou vám chce představit, hraje dřevní elektroniku, co si pod tím představíte? Kraftwerk? Raw techno? New Order? Určitě si nepředstavíte, že někdo napojí klacek na syntetizátor a pak do něj mlátí jiným klackem. Přesně to ale dělají londýnští Snapped Ankles – a po poslechu jejich debutové desky Come play the trees budete chtít hrát na stromy s nimi.

Duchové opuštěného předměstí

Snapped Ankles se zformovali v prostředí východolondýnského undergroundu. Roku 2011 začali hrát v opuštěných skladištích, kde spolu s dalšími kapelami, tanečníky a umělci tvořili poslední linii kultury ustupující před vlnou gentrifikace, která jejich území pomalu zaplavuje. Od svých počátků mají blízko k filmu – v rámci akcí označovaných jako drum cinema se jejich hudba v symbióze prolínala s promítanými klipy z filmů, jako jsou například Modrý samet, české Sedmikrásky či Misery nechce zemřít. Inspirace filmem ale není jen formální, proplétá se i do jejich textů. Název písně Johnny Guitar calling Gosta Berlin naráží na první velký film Grety Garbo Gösta Berling a samotný text písně evokuje zápletku Godardova filmu Week-end.

Pod tímto závalem vlivů a odkazů byste si pravděpodobně na podiu představili několik introvertních intelektuálů, opak je ale pravdou. Anti-estetika Snapped Ankles je zároveň i jejich značkou: své identity drží relativně v tajnosti a na koncerty se převlékají do vojenské kamufláže (tzv. hejkala). Připomínají tak pohanské kostýmy divých mužů, kteří spolu se svými dřevěnými nástroji tvoří na podiu pohyblivý les šumící motorikem.

„When we started to explore the history of the pagan forest devils, there were a lot of correlations with what those monsters signified to us and the role of rock music. I think it’s like Elvis’s hips. At that moment in 1958, they were the most threatening thing ever. From that to things like Iggy with his chest out, jumping into the audience. We love all that energy of rock ‘n’ roll, the great sexual threat, and finding new ways to explore that, so we thought, ‘Hedges haven’t been done yet.’“

Od elektroniky k postpunku a zpět

Hned v úvodu desky jsme vrženi do zvuku kapely. Tribálně znějící vibrafony a bubny se mísí s poblikávajícími primitivními syntetizátory. Rozostřený mantrický hlas povlávající nad repetitivním chladným rytmem doplňují elektrizující plochy kytar. Hlas nás zve k tanci: „Step up, step up… Come play the trees.“

Prošli jsme iniciačním rituálem, oslava může začít. Nakažlivý rytmus písně She’s hanging with the moon evokuje tanec kolem ohně a dává vyniknout velmi melodickému a přístupnému hlasu. Jako bychom byli u toho: hlasitost se zvyšuje, knoflíky krabiček se protáčejí. Hned následující skladba I want my minutes back nás přivede do trochu jiného světa. Ostrý a pichlavý neurotický hlas spolu s těžkou basovou linkou přímo upomínají na hudební vlivy kapely. Celá píseň osciluje na hraně post punkového výrazu, taneční elektroniky, rockových refrénů a krautrockového tempa.

Johnny Guitar Calling Costa Berlin vyšel i na jarním EPčku a celý rok 2017 se točí kolem něj. Původně čtyřminutový singl nabyl na debutové desce v osmiminutový opus. Volné plynutí vesmírem psychedelického rocku je poháněno matematicky přesným raušem přidávání, ohýbání, ztrácení a návratů bohatých zvuků.

Celý dystopický výjev opuštěných skladišť pohlcovaných konglomeracemi, ve kterých keře hrají svůj poslední hypnotický tanec, se ozývá například v náladě a textu písně Let’s Ravel:

It’s getting harder to be in control
It’s getting harder to be on a roll
It’s getting harder to be on the dole.

Let’s revel in alcohol
Let’s revel in building control
Let’s revel in dense misery
Let’s revel in new chemistry
Let’s revel in former glory.

V druhé polovině desky jako by kapela trochu ztrácela koncentraci. Tuesday makes me cry pracuje s rock’n’rollovými základy, dokonce ve svém jádru připomíná britské indie-rockové kapely první dekády. Jejich zvuk je ale na rozdíl od raných Arctic Monkeys odosobněný a chladnější, továrenský rytmus a laserová elektronika píseň chirurgicky řežou na přesné kusy. Poslední dvě skladby se hlásí k postpunkové tradici. The Invisible Real That Hurts i True Ecology jsou jednoduché melodické písničky se ztraceným hlasem, melancholickými sóly a hutnou basou.

Realitní makléř děsivější než hejkal

Všechny skladby na desce Come play the trees vznikly klasickým způsobem skládání začínajících kapel – improvizací se objevil hudební nápad, který následně přehrávali dokola tolikrát, až ho vybrousili do finální podoby. To vysvětluje slabší druhou polovinu, která se zdá oproti úvodu desky úplně jiná. Nejedná se o žádné konceptuální album a ve výsledku tak skladby netvoří jednotný celek, jako spíše náznak různých cest, kterými by se Snapped Ankles mohli vydat. Nahrání této desky se tak dá chápat jako vyrovnání se s hledáním sebe sama a pohled vpřed.

Kam se ale konkrétně bude kapela ubírat? To jistě neví ani ona sama a vlastně je to tak dobře. Můžeme se jen těšit, že jejich druhá dlouhohrající deska už bude propracovaná k dokonalosti.

„We were playing this squat and decided to hook our synths up to estate agent signs and dress like estate agents with the ghillie heads. We were basically auctioning off parts of the building in song and almost in time. The look of horror in people’s faces; I think it might be the new direction for the band.”

P.S.

Za pozornost určitě stojí jedenáctiminutová improvizovaná seance, kdy Snapped Ankles více než undergroundovou kapelu připomínají modernu klasické hudby, Edgarda Varése nebo Harryho Partche.