Kapelu Please The Trees asi nemusím nikomu představovat. Kdyby přece, viz jejich stránky. Ač se sami odmítají jakkoliv škatulkovat, osobně je považuji za nejúspěšnější psych-rockovou kapelu na české scéně. Na názor na škatulky, zážitky z SXSW a tak vůbec o hraní jsem se ptal frontmana a kytaristy, Václava Havelky.
Please The Trees © Karolína Hejlková
Zatím jsem nenašel jinou českou kapelu, která hraje psychedelic-rock tak, jak je prezentován zejména v USA. Jak se díváte na českou psychedelickou scénu? Je tu nějaká? Nepřipadáte si trochu sami?
Vždycky jsem si šel vlastní cestou. Ať už v tvorbě nebo osobním životě. Bez ohledu na to, co se kolem mě děje, co se očekává, co je takzvaně správně. Je pro mě důležité dělat věci z vnitřního přesvědčení, s vírou v sebe sama s maximálním odhodláním. Jinak to neumím a nechci dělat. Necítím se být součástí jakékoli scény. Naší, mojí hlavní motivací je dělat věci na základě pricipů, o kterých mluvím. Nic víc, nic míň. Cítím u nás zvláštní fenomém potřeby škatulkování. Nemám potřebu se s někým kamarádit, sympatizovat jenom proto, že něco ten dotyčný dělá, že má třeba kapelu atd. Mě zajímá, co člověk dělá a jak. Podle toho ho hodnotím a mám buď chuť se o něj zajímat nebo ne.
Často bývá zmiňováno, že členové kapely přišli z různých koutů hudební scény. Proč jste se rozhodli hrát zrovna psychedelic-rock?
My se o ničem nerozhodujeme, nekalkulujeme, nevymýšlíme co a jak hrajeme.
Koncerty začínáte jakýmsi rituálem v masce, z čehož se dá usuzovat, že se zajímáte o šamanismus. Jak moc to ovlivňuje vaši hudbu?
Šamanismus nás ovlivňuje. Podstatu hudby cítíme hlavně spirituální. Koncerty jsou pro nás rituálem. Po všech možných personálních obměnách jsme moměntálně schopni se během koncertů nechat unášet za hranice příčetnosti. Pracujeme s tím, kam až je možné jít. Dříve jsme pilovali detaily, dbali jsme na preciznost. Dnes je to jinak.
Velmi si dáváte záležet také na vizuální stránce prezentace kapely, zejména na obalech alb. Máte už zkušenost či byste rádi zkusili vjing (mixování videa a následná projekce na stage)?
Určitě bychom rádi, ale je to hodně o financích a produkci. Momentálně si dopřáváme koncerty se zvukařkou Maruškou Neumannovou, která program zná do detailu a v různých prostorech z kapely dostane to, co chceme. Myslíme si, že to je velmi podstatná věc. Protože vkus místních zvukařů v klubech je tristní. Každá kapela má jiný zvuk, nedá se zvučit stejně.
Pod to bych se podepsal. Několikrát už jste hráli různě po Evropě, ale i v Izraeli nebo USA. Které turné bylo pro kapelu největší zkušeností?
Principy hraní ve světě jsou úplně jiné než ty tady. Nikdo na tebe nikde nečeká, na tvůj „talent“. Čím dál hůř se koncerty venku domlouvají, byť za sebemenší honorář. Jde svým způsobem o jakýsi masochismus. Člověk od toho nemůže čekat nic jiného než zkušenosti. Konkurence je obrovská. Je to jen o pohodlnosti. Můžeš „sedět doma“, jezdit dokola od Aše po Český Těšín a plácat se s kamarádama po ramenou. To mě, nás nezajímá. Motivace proč jezdit ven zase souvisí s tím, o čem jsem mluvil na začátku. Když člověk vyjede, okamžitě se mění všechny souvislosti a to je pro nás nejpodstatnější. Každé turné venku je zkušenost k „nezaplacení“, i když na tom většinou proděláme nebo při nejlepším pokryjeme náklady.
V roce 2010 jste hráli na festivalu SXSW (South By Southwest) v americkém Austinu, což se dá považovat za obrovský úspěch, vzhledem k tomu, že vystupovat zde je událost i pro americké kapely. Jak jste se tam dostali a jak to na vás zapůsobilo?
V roce 2010 jsme tam byli poprvé všichni. V roce 2011 jsem jel sám a hrál s místními muzikanty. V březnu 2014 se tam vracíme znovu všichni s tím, že jedeme měsíční turné po USA. SXSW je daleko za konceptem hudebního festivalu nebo showcasu. Do Austinu se v tom týdnu sjíždí celý hudební svět. Všichni mají hlad po tom být objeveni. Je to obrovský business. Monstrum. Pro nás ale opět zkušenost a příležitost vystavit sebe sama té konkurenci a najít si v tom svoji cestu.
Cest jak se dostat do programu je několik. Lidi, kapely za to i platí. My jsme se ale přihlásili do programu a byli vybráni. Za účinkování není ale honorář, ani ubytování nebo pokrytí nákladů na cestu.
Pokud přístí rok nebudeme vybráni, budeme hrát na neoficiálních akcích, kterých je po Austinu desítky. Je to jen o kontaktech.
Co vás vedlo k hraní s místními muzikanty a jaký dojem to ve vás zanechalo? Hráli jste vlastní skladby nebo spíš jamovali?
Hráli jsme skladby PTT, které jsem klukům před tím naposílal, pak jsme měli jednu zkoušku v nějakým skladišti kousek za Austinem.
Takže jste parťáky znal dopředu. Jak jste je vybíral?
S basákem JD Torianem, provozovatelem řetězce restaurací Austin’s Pizza, jsem se znal z předchozího ročníku. Bubeníky jsme vystřídali dva. Jeden z nich, Vincente Rodriguez teď hraje s Chuckem Prophetem.
V tvorbě razíte zásadu DIY, ale v roce 2011 jste natočili desku A Forest Affair pod vedením amerického producenta Jonathana Burnsida. Jak moc to změnilo váš pohled na tvorbu? Šel byste do toho znovu?
Jaká je souvislost DIY a práce s producentem? Myslím, že na principech DIY pracujeme nadále. S tím rozdílem, že poslední album jsme si už nevydali sami, ale vyšlo u vydavatelství Starcastic. Nemáme managera ani žádný kreativní tým, který by nás směřoval, kočíroval vizuelně, esteticky. Vše si děláme sami, jak chceme.
Práce s Jonathanem byla obrovská kreativní zkušenost, zatím vůbec největší. Dostal z nás myslím maximum a posunul kapelu dál.
Ve stejném roce jste spustili Please The Trees Project, vysazování stromků v každém městě, kde hrajete. Uvádíte, že vás inspiroval kamarád z New Yorku, který tajně vysazoval stromky ve svém okolí. Do dneška jste vysadili přes 250 stromků. Myslel jste o takovém čísle na začátku? Jak byste shrnul poselství projektu?
Projekt jsme začali na podzim roku 2011 v USA. Celá věc je spíš abstraktním naplňováním jména kapely než aktem Greenpeace nebo tak. S žádnou podobnou politikou to nemá nic společného. S nápadem přišel kamarád John Reynolds, který je muzikologem a soukromým zahradníkem na Manhattanu, kde tajně vysadil za posledních padesát let několik desítek stromů. Stromy vysazujeme v místech koncertů, legálně, po dohodě, na soukromých pozemcích nebo ve veřejném prostoru po dohodě s úřadem příslušného města.
Dvě stě stromků, které jsme započítali do projektu, vysadil basák Míra se svojí rodinou v jejich lese u Mnichu v Jižních čechách. Zbytek jsme vysadili s kapelou sami.
Všechny lokace jsou vyznačeny v mapě tady: http://g.co/maps/t9ne8
Projekt ale není zaměřen jen na vás, je myšlen také jako výzva ostatním lidem, aby činili podobně. Máte hodně ohlasů?
Tu a tam něko přispěje, pošle fotku vysazeného stromku.
Poslední vámi vydaná nahrávka je splitko s kapelou Houpací koně. Kdybyste měl možnost natočit další s kýmkoliv ze současné světové scény, kdo by to byl a proč?
Tak určitě by to bylo s nějakým z našich hrdinů, kapel, které máme rádi jako Neil Young, Wilco, Bonnie Billy, Dr. John, Rocky Ericson a spousta dalších.
S HK sdílíme jistý naturel, pohled na věc a máme se rádi.
Děkuji za rozhovor.
0 komentářů
1 pingback