Šumperská kapela The Finally vznikla v roce 2010. Od té doby se přeměnila z dua na čtyřčlennou kapelu a nyní vydává debutové album na labelu Drug Me Records.
zleva Jirka Giesl, Tereza Veselková, Martin Šťastný, Vendula Pukyšová
O své hudbě říkají, že je „jako ženská… typ holky, kterou zahlídnete jen z profilu a skoro ani to ne, otáčí se zády a uhání svým směrem dříve, než řeknete borůvkový, dříve, než zastavíte výtah, abyste změnili proud svého života. Finally jsou jako průsečík The Jesus And Marry Chain nebo The Raveonettes a tak trochu evokujou starou shoegazeovou vlnu. Střídání mužskýho a ženskýho vokálu, kterej jen tiše doplňuje jednoduchou hutnou basu, přesný bicí a něžnou kytaru.“
Nové CD představí v rámci turné po České republice, jednou zamíří i na Slovensko.
- 15.3. Praha – Pilot
- 19.3. Brno – Boro
- 20.3. Olomouc – Streetfighters atelier / mini ramp
- 21.3. Břeclav – Kafe Piksla
- 22.3. Ostrava
- 12.4. Šumperk – Kostel Zvěstování Panny Marie
- 24.4. Bratislava – Fuga
Album je k poslechu na bandcampu.
Jaký byl impuls pro založení „bokovky“? Hraní s Dead Pope’s Company tě málo zaměstnávalo?
Jirka: V podstatě to bylo klasický klišé… Potkávali jsme se s Terezou celkem pravidelně v místním klubu, kde jsem dělal produkčního a měli jsme pár rozhovorů o hudbě. Po zjištění, že jsme na tom dost podobně, jsme si založili kapelu. Chtěli jsme být hrozně jako The Kills. V té době jsem byl platonicky zamilován do Alison Mosshart. Dokonce jsem si v Tokiu koupil dámský triko The Kills, který mi samozřejmě vůbec nesedělo. Pak ho dostala Terka. V té době jsme ale s Dead Pope’s Company hráli hodně koncertů, takže na Finally nebyl čas. Potkávali jsme se maximálně jedenkrát za měsíc a několikrát jsme to už chtěli zabalit.
Tušil jsi, že se duo nakonec rozroste ve čtyřčlennou kapelu?
Jirka: Rozhodně ne. Na začátku jsem dělal bicí na počítači a byli jsme rozhodnutí, že budeme ve dvou. Nechtěl jsem se o Terezu s nikým dělit. Pak nás ale Martin ukecal a vzali jsme ho mezi sebe. Teď jsem za to rád, protože Martin je super bubeník a mezi tím začal hrát víc i na kytaru, takže jsme se začali točit za nástroji.
No a Venďa přišla asi před půl rokem. Prostě jsem se rozhodl, že už nechci hrát na basu, tak jsem jí řekl, ať přijde na zkoušku. Teď je to daleko lepší. Je to takový vyrovnaný. Dvě holky a dva kluci. Mám z toho lepší pocit a myslím, že nám to všem takhle vyhovuje.
Můžeš krátce představit členy?
Jirka Giesl – basa, kytara, bicí, zpěv
Tereza Veselková – kytara, zpěv
Vendula Pukyšová – basa, bicí
Martin Šťastný- bicí, kytara
Vzájemné propojení, vztahy apod. popisovat raději nebudu, to by bylo na dlouho… :)
Vývoj kapely působí dojmem neregulovanosti. Hodláte v tomto duchu pokračovat nebo jste současné formaci vytyčili nějaký směr či koncept?
Tereza: Směr ani koncept jsme si určitě přímo nevytyčili, děláme věci tak, jak je zrovna cítíme a jak přijdou. Takže se nedá říct, v čem budeme a nebudeme pokračovat. Za mě ale další členy už nepotřebujeme.
Na všech vašich grafikách figuruje jakýsi symbol. Má nějaký význam a proč jste si ho vybrali?
Jirka: Je to takový moderní jing jang. Ani tak nejde o dobro a zlo, ale prostě vyrovnanost sil – ženskej a mužskej element. Jsou to v podstatě dvě spojený „F“. Už jsme ale slyšeli i zajímavý přirovnání, že je to jako oloupanej banán. Nad tím teda doteď přemýšlím, ale jsem rád, že v tom každej ve finále vidí něco jinýho.
Na desce se objeví řada hostů včetně manželského páru z texaského Austinu. Jak jste si hostující muzikanty vybírali?
Jirka: All In The Golden Afternoon je duo z Austinu. Byli tady na turné v roce 2011 a my jsme jim v Šumperku dělali předkapelu. To byl vlastně náš první koncert. Doteď si píšeme a vymýšlíme společný turné na příští rok. Chtěli jsme udělat teaser k desce a myslím, že Martin přišel s nápadem, že otočí song Say Goodbye. Mě pak napadlo to poslat právě Rachel, která do toho udělala zpěv a Carlos přihrál kytaru a ruchy. Muselo to pro ně být neskutečně složitý – nahrávat do songu, kterej je pozpátku. Moc se nám líbí melodie zpěvu. Ten song vlastně chytil úplně jiný rozměr. Je to skvělá věc. Vlastně možná moje nejoblíbenější z celé desky.
Další hosté byli Kill The Dandies, Hank Manchini a La Petite Sonja nazpívali song Don’t Be Scared a přidali do něj synťáky. Richard Fischer nahrál kytaru do songu Last Time. Potom je tu nejpomalejší song What’s In Your Head, což je věc ala Jesus And Mary Chain. Nevím proč, ale hned mi tam naskočil hlas Vaška Havelky, tak jsme ho poprosili, aby přijel a nahrál to s náma. Je to trochu surový. No a poslední host je náš kamarád Darren Eve, kterej žije několik let v Šumperku. Dělá skvělý písničky.
Darren nám pomáhal trochu i s textama a hlavně dělal mastering přes nějaký páskový retro mašinky. Já tomu moc nerozumím, ale podle mě to zní „jinak“ a za to jsem moc rád. Ještě měl na desce být kamarád Lynn Wright z newyorských And The Wiremen (nebo Bee And Flower), ale bohužel se to časově nestihlo. Měli zrovna turné v Evropě, tak nahrál nějaký kytary v Berlíně, ale pak se mu to nelíbilo a v New Yorku už to nestihl dodělat. Nicméně bych ho chtěl jako hosta na další desku.
Kromě křtu v Praze pořádáte ještě jeden „doma“ v Šumperku, kde zahrajete v klášterním kostele. Jak jste na takové místo přišli?
Jirka: Pořádal jsem tam loni a letos několik koncertů. Třeba již zmiňované And The Wiremen nebo Please The Trees (rozhovor s Václavem Havelkou zde – pozn. red.). No a s Vaškem Havelkou jsme tenkrát nějak řešili jejich americký turné. Posílal jsem mu kontakt na Robbieho, kterej hraje v kapele Deep Space. V podstatě on domluvil koncert PTT v Austinu a já s Vaškem jsme bookli koncert Deep Space v Praze a v Šumperku. Vašek mi tenkrát říkal „ty vole, ty Deep Space udělej tady, na to nikdy nezapomenou.“ Měl pravdu, ten prostor je totiž famózní. Je to nejstarší budova v Šumperku a je to fakt velkej chrám s mega sálem. Má to prostě svoje kouzlo, který chceme přenést na posluchače. Chci, aby si ten večer všichni pamatovali. Aby to bylo magický, divný a nahlas… prostě aby to byla ta pravá psychedelie.
Chystáte se uvést svou vlastní značku oblečení. Inspirovali jste se u nějaké jiné kapely nebo si prostě plníte sny?
Tereza: Spousta kapel sice má podobný merchandise (potisknutá trika, tašky), ale myslím, že nikdo to zatím (alespoň v Česku a troufám si říct, že i dál) nepojal jako my a to přímo vlastní značkou, takže jsem se zatím neměla kde inspirovat.
Kdy se můžeme těšit na první kolekci?
Tereza: Pár věcí už vzniklo, zatím to byla dvojice šatů, které nosím běžně, i na koncerty, a taky pár doplňků, které teď budou k dostání na našich koncertech. Nazývala bych to zatím spíš minikolekcí, ve které bude ze začátku jen pár kousků. Těšit se na to můžete určitě brzy, takže se nechte překvapit.
Leave a Reply