Že je alternativní hudba tak rozmanitá, za to může nepřeberné množství inspirací, které byly tvůrci čerpány ze všech odvětví hudby. Už nějakou dobu jsem uvažoval o tom, že se pokusím některé z těchto významných inspirací vypíchnout a popsat. Znát tyto hudební guru totiž umožní sledovat hudbu v širším měřítku, porozumět kontextu doby a mimo to i objevit nové interprety. Protože někteří hudebníci mají problém rozpoznat rozdíl mezi inspirací a porušováním autorských práv, ne vždy jsou v tomto ohledu sdílní. Tak či onak jejich inspirace mnohdy prozradí spíše jejich hudba než slova – proto bych poprosil o jistou dávku tolerance, protože psát článek plný subjektivních dojmů, zobecňování a zjednodušování může být velmi nepřesné. Jde pouze o můj osobní pohled na věc, ale většina ze zmíněných jsou svého druhu průkopníci, jejichž přínos hudebnímu světu se zapřít nedá, ač jsou více či méně známí.
Igor Stravinsky – Svěcení jara
Naše exkurze započne chronologicky – moderní vážnou hudbou vše totiž tak trochu začalo. Od počátku minulého století, téměř současně se vznikem jazzu/bluesu v Americe, přestala skladatelům stačit konvenčnost a omezenost tehdejší klasiky. Začali se odpoutávat od tradiční hudební škály, což byla velká inspirace například i pro moderní jazz. Jednou z nejvýraznějších a nejznámějších osob této doby byl dozajista v Americe žíjící ruský skladatel Igor Fjodorovič Stravinskij, který uvádí do struktur klasické kompozice úplně nové prvky (mimochodem zmiňovaný jazz, ale i pokročilá rytmika a melodická disonance) a svým originálně nekompromisním skladatelským umem vytváří hudbu drsnou, jakoby neupravenou, a přesto krásnou.
Jako příklad snad nejlépe poslouží jeho nejznámější balet Svěcení jara/Le Sacre du Printemps (napsáno roku 1913), jehož „hudební naturalismus“ si obecenstvo vzalo jako nějaký druh obscénní nestoudnosti a premiéra skončila skandálním fiaskem. Samotný balet zobrazuje slovanský pohanský jarní rituál, což také tehdy vyvolávalo pobouření. Svého významu hudba proto nabyla až později a v podstatě položila základy hudební avantgardě.
Ukázkou bude čtvrtá věta Rondes printanières/Spring Rounds z první části nazvané L’Adoration de la Terre/Adoration of the Earth.
Celé Svěcení jara zde:
Edgard Varèse – Ionisation
V popírání zavedených hodnot šli někteří skladatelé ještě dál. Mezi takové patří bezesporu francouzský modernista Edgard Varèse, který se přestěhoval do Spojených států během první světové války. Stejně jako Stravinsky měl Varèse cit pro rytmickou stránku věci, v čemž ale zašel dál – měl na svědomí vůbec první koncert zkomponovaný pouze s perkusními nástroji. Zároveň byl také velký hudební teoretik, sám například přišel se zcela novou definicí hudby (tzv. „organized sound“ více zde), která na hudbu nahlíží jako na jakousi živoucí entitu, ne jako na nějaký soubor organizovaných technik.
Ukázkou bude ona první čirá perkusní kompozice Ionisation (napsáno v letech 1929-31), která vedle více i méně užívaných perkusí zahrnuje také industriálnější prvky – například zvuk sirén a kovadlin. Steve Reich – Music for 18 Musicians
Nyní přeskočíme až do šedesátých a sedmdesátých let, kdy došlo k dalšímu hudebnímu rozvoji – minimalismu. Tento jedinečný žánr asi nejvíce proslavil americký skladatel Steve Reich. Od svých prvotin – kompozic vytvořených zašmodrcháním pásek mluveného projevu – se Reich dostal až k instrumentálním dílům pro velký orchestr. Tak masivní uskupení nástrojů umožnila do hloubky propracovat minimalistický koncept – jen malé změny se ztrácejí v neustále cyklujících kánonech a rytmických hrátek. Tím dodává Reich suché teorii minimalismu šmrnc a vytváří novou zajímavou hudbu.
Ukázkou bude kompletní suita Music for 18 Musicians (1978), sestavená z partů pro několik pián, marimb, xylofonů, klarinetů a dalších.
John Coltrane – Giant Steps
Jedním z nejdůležitějších směrů, které inspirovaly ke vzniku avantgardy/alternativy, byl jazz. A stejně tak jako jazz ovlivnil klasické skladatele, tak se jazz začal vyvíjet díky inspiraci ve vážné hudbě. Původní jazzové subžánry jako dixieland a big band po několika desetiletích jazzovým hudebníkům přestává stačit a jdou dál. Swing čtyřicátých a padesátých let některé začne omezovat a i zde se ne vždy setkávají s nadšením, pokud se vydají jiným směrem. Konec padesátých let však věští příchod nové generace inovativních jazzmanů, mezi něž patří významný tenorový saxofonista John Coltrane. Začal hrát klasický bebop (v podstatě pokleslejší a punkovější swing), načež posunul laťku na hard bop/post-bop. Těžko říct co to přesně znamená, nicméně je podstatné, že tento svižný jazz povýšil svojí melodickou inovací – zejména svojí technikou „Coltrane changes“, novou formou improvizace, kdy namísto hry v jedné tónině Coltrane s neuvěřitelnou kadencí prostupoval několika stupnicemi naráz (více zde).
Na ukázku nám poslouží skladba Giant Steps ze stejnojmenného alba z roku 1960. Je to jeden z prvních příkladů Coltranových proměn a nahrávka, která pohnula moderním světem. Celé album zde:
Eric Dolphy – Out to Lunch!
Jazzový svět se začal na přelomu padesátých a šedesátých let rapidně inovovat, přičemž dalším krokem byla například práce saxofonisty a flétnisty Erica Dolphyho. Ten se kromě melodických zábran oprostil i od základní formy (swingový podklad zůstával od začátku stejný) a položil základy takzvanému free jazzu. Přesto se Eric Dolphy k free jazzu tak úplně přiřazovat nedá – stále jsou patrné známky harmonie a rytmu. Proto to působí jako zajímavá ukázka přechodu mezi žánry.
Ukázkou bude skladba Gazzelloni z kultovní desky Out to Lunch! z roku 1964. Celé album zde:
Ornette Coleman – The Shape of Jazz to Come
Zůstaneme-li ještě u free jazzu, bylo by dobré zmínit ještě významnějšího hudebníka, saxofonisty Ornetta Colemana. Spíše než zatvrzelým zastáncem free jazzu se Coleman stal všestranným experimentátorem na pomezí jazzu. Se svou verzí avantgardního jazzu přišel dokonce o několik let dříve než všichni ostatní. V sedmdesátých letech byl pak jedním z těch, co prošli fází „elektrifikace“ jazzu a dál operoval v elektrické formě.
Album The Shape of Jazz to Come přišlo v roce 1959 a zaznamenalo zrod nové hudby. Album samotné bylo také experimentem – Colemanův kvartet totiž nebyl složen z žádných akordových nástrojů, což ve výsledku vyzní jako změť naprosto volné jazzové improvizace. Ukázkou je skladba Eventually. Celé album zde:
Miles Davis – Bitches Brew
Miles Davis bude asi nejznámější jazzman vůbec. Do obecného povědomí se dostal díky jeho účinkování v oblasti cool jazzu (pomalý a uhlazený jazz) v padesátých letech, na konci šedesátých let byl ale také první, kdo se nebál jazz přehodit do elektrického kabátku a tím započít vznik jazzrocku. Jeho pomalý a éterický styl improvizace na trumpetu se zachoval z jeho dřívějšího stádia cool jazzu, což ve svižném rockovém tempu působí paradoxně rozvláčně.
Jeho první jazzrockové album Bitches Brew (1969-70) je dalším převratným albem. Davis se jako schopný kapelník obklopil relativně neznámými hudebníky, ze kterých pak vychoval uznávané hvězdy – například John McLaughlin, Herb Hancock nebo Wayne Shorter. Ukázkou bude skladba Spanish Key.
Frank Zappa – Over-Nite Sensation
Vedle všech těchto zlomů, přelomů, evolucí a revolucí dvacátého století přichází jeden člověk zcela mimo žánry – Frank Zappa. Sám inspirován Stravinským, Varèsem, ale i černošským RnB a doo-wopem, vymyslel jakousi fúzi těchto protichůdných směrů, nekategorizovatelnou žádnými škatulkami. Přestože svou původní ambicí bylo skládat vážnou hudbu, nakonec zakládá rock’n’rollovou skupinu The Mothers of Invention a vydává se populárním směrem. Jeho hudba však bez skrupulí používá velkou škálu nerockových prvků a s humorem zesměšňuje jak povrchnost populární hudby, tak povrchnost stádového člověka prostřednictvím pichlavě ironických textů.
Ukázkou bude píseň Zomby Woof ze Zappova klasického prog-rockového období první poloviny sedmdesátých let, a to z alba Over-Nite Sensation (1973). Celé album zde.
King Crimson – In the Court of the Crimson King
Co se týče vlny progresivního rocku v sedmdesátých letech, její vznik zapříčinila jediná kapela, a to King Crimson a její kapelník Robert Fripp. Za mnoholeté působení se v kapele udržel právě Fripp, perfekcionismem proslulý kytarista, a ani žánrově kapela nezůstávala stejná. Jejich hudba, silně ovlivněná jazzem, se dá považovat za opravdu čistý progresivní rock, na rozdíl od všech ostatních kapel, jejichž vlivy byly odlišné. Na začátku osmdesátých let ale nastoupí nová sestava, která je od dřívějších seskupení diametrálně odlišná a svou invencí v podstatě zakládá takzvanou novou vlnu, kterou se silně inspiroval třeba Pražský výběr.
Ukázkou však bude 21st Century Schizoid Man z jejich prvního alba In the Court of the Crimson King z roku 1969.
0 komentářů
1 pingback