Last week ay wuz tak’n me bird out der pewl to get blitzed and fe some tunes.

Anebo radši česky. I když si totiž myslíte, že umíte anglicky, tak se v Liverpoolu moc nedomluvíte.

Na PZYK, tedy Mezinárodní liverpoolský festival psychedelie, jsem si dělal zálusk už minulý rok, ale pár drobáků z buskingu jsem seškrábal a do legendárního města vyrazil až letos. Podívat se na místa jako the Cavern a zjistit, jestli se náhodou „the pool“, jak ho nazývají místní, nepotýká se syndromem slavného táty.

Když jsem si projížděl line-up, tak jsem vlastně nikoho neznal, s výjimkou chilských Holydrug Couple a headlinera Black Angels. A tak jsem si pár měsíců naposlouchával oficiální PZYK playlist na Spotify – můžete taky.

Iluze vyléčeny šokem ještě před začátkem festivalu

První ztráta iluzí se dostavila ještě v noci před festivalem, kdy jsme zašli do – jak říkal náš místní kámoš – „čtvrti dědků“ navštívit Beatles Tribute Band v klubu Cavern. Neočekával jsem toho zas tolik a dostal ještě méně: chlápka, co tam za 4 libry vstupného brnkal lidem na kytárku skladby jako I saw her standing there nebo Hey Jude.

Jeho 60letá one-man show dávala asi stejný smysl, jako kdyby v Plzni otevřeli pivní muzeum a točili tam zvětralý americký Budweiser do plastových kelímků z kávových automatů… samozřejmě za potlesku napůl šťastných a napůl zklamaných turistů z celého světa. Škoda, takové místo si myslím zaslouží aspoň plnohodnotnou kapelu.

Industriální prostředí jak na žižkovském náklaďáku

Festival se konal ve třech výrobních halách v Baltic Triangle, původně skladové a industriální čtvrti, která se v poslední době proměňuje v kreativní centrum města. Nabídl čtyři stage, chillout stánek a multimediální patro, kde jste například mohli podstoupit vizuální meditační trip – za pomoci světelných projekcí přímo do ksichtu, při kterých vám pomocí elektro-magnetických senzorů měří mozkovou aktivitu a renderují ji v podobě vln vedle na počítači.

Prostředí ale nebylo, krom pár obrazovek s vizualizacemi v hlavním sálu, nijak scénicky vymazlené. Prostory jak v náklaďáku na Žižkově.

První den: Různé žánry, všechny rozpuštěný v psychedelii

Festival měl v nabídce celou škálu kapel, od lokální scény až po mezinárodní esa. Rozjel se místním feministickým punkem (alespoň live to tak vyznělo) v podání Yassassin a propracovával se různými žánry.

Od blues v podání Endless Boogie přes skvělou argentinskou spacerockovou kapelu Hurricane Heart Attacks, která na festivalu vyzněla spíš jako hardrock, skrz funk až po ne moc přesvědčivý shoegaze od Loopu a hardcore. Vše nicméně rozpuštěný v silné dávce psychedelie.

Headliner prvního dne byli maliští Songhoy Blues, jediná kapela, co publikum na festivalu doopravdy rozhýbala. V podstatě šlapou ve stopách zakladatele desert rocku Tinariwen, dodávají tomu ale fakt skvělé vystoupení, za které by se nemusela stydět ani taková Beyoncé.

Zajímavý byl i sitarový medley v orientálním chill-out stanu – kde se jinak pouštěly skvělé skladby na gramci – v podáníi Elephant Stone, respektive jediného člena a drum machine v počítači.

Na festivalu byly rovnoměrně zastoupeny všechny věkové kategorie od 18 do 65 let a dost mu to slušelo. To nemohl přehlídnout ani ten, kdo měl peníze na pivo za 4,5 libry – což je ale na Anglii normální cena průměrné hospody.

Druhý den: Psychedelický upbeat favoritem víkendu

Druhý den pokračoval poslýchanou od Ex-Easter Island Head Large Ensemble. Dvacetičlenný orchestr, jehož hráči tlučou do strun kytar, které leží před nimi na stole a jejichž signál je prohnaný různými efekty. Takový dirigovaný noise-sound ensemble.

Čest jménu festivalu dělali čistokrevným psychedelickým rockem norští Rancho Relaxo číslama jako Gandhi is my Gun.

To se bohužel moc nedalo říct o The Holydrug Couple, z nich jsem měl opět smíšené pocity. Kapela, kterou bych zařadil do top deseti vlajkových lodí současné psychedelie, opět ztroskotala na ozvučení a nedostatečným obsazení.

Po koncertě na letošním pražském Psychfestu, kde jim v polovině songů nebyla slyšet basa, měla kapela (nebo spíš pár) problém dostat vůbec svůj zvuk do prostoru. Přes částečnou vinu zvukaře je problém i na straně kapely: hrají totiž živě jen na bicí a kytaru/basu a zbytek nástrojů samplují či loopují, což z koncertu dělá nekonečnou diskuzi se zvukařem. Kvůli tomu pak nezbývá žádná flexibilita na hraní a odvázání se.

Úplně jinak to třeba vypadá na starších záběrech, například z Austin Psych festu z roku 2013, nynější line-up ale připomíná spíš ježdění se zatáhnutou ruční brzdou. Tak tady radši studiovka:

Největší překvapení ale přišlo od dvou mladých kapel – Novella a Celestial Bums –, které mě doslova odrovnaly. Londýnská Novella představila prvotřídní energetický psychedelický upbeat 60. let, ale v moderním vydání, s politickými odkazy schovanými v textech a melodickými basovými linkami hranými na Hoffnerku. Máslem na dortu je i to, že kapela vypadá stejně skvěle a sebejistě, jako hraje. Můj favorit celého víkendu.

Druhý nugget festivalu byli barcelonští Celestial Bums, česky asi „nebeské prdele“, ve kterých se skrývá ryzí psychedelický rock ve všech smyslech slova. Přesně ten zvuk, který jsem si představoval, když jsem se těšil na tenhle fesťák.

Mezi songy působí vtipně zbrkle, když projednávají, co by teď asi mohli zahrát dalšího, ale jak se jednou položí do zvuku, plave celá místnost ve vesmíru. Používají k tomu celý spektrum elementů psychedelického řemesla, od sitarových brnkaček po expandované silně reverbované kytarové zvuky.

Druzí headlineři festivalu, oblíbenci The Black Angels, zahráli dobrý závěr, i když jsem si je musel zařadit do studiových kapel – poctivě, ale stereotypně odehraný materiál z desek. Hodně daleko měli k živým vystoupením souputníků jako Tame Impala, světelné míle v případě Songhoy Blues z předešlého dne.

Kdo neměl dost, mohl pokračovat do ranních hodin s projekty jako pařížský Acid Arab:

Kdo chce hvězdičky, tak PZYKu bych dal 8/10. Liverpoolská scéna dnes zdá se připomíná spíše španělská letoviska s průměrnou mainstream-disco hudbou, takže je fajn, že se tu zrodil psychedelický festival. Aby si ale mohl říkat mezinárodní, má ještě na čem pracovat. Chce to bohatší scénografii a chybělo mi tu pár kapel, třeba takoví Cool Ghouls ze San Francisca by se sem hodili prvotřídně.

Příští rok klidně zas. It was good, anebo jak by řekli pudláni: „It was sound.“

Petr Danda
www.facebook.com/powerofsoulblog