Kosmischer Läufer je pseudonym umělce, kterého by dějiny krautrocku měly jmenovat mezi prvními spolu s Tangerine Dream, NEU! nebo Kraftwerk. Rodák z Drážďan totiž v 70. letech tvořil tak nadčasovou a fantastickou elektroniku, že se tají dech. Přesto ho nikdo nezná. Možná proto, že ke své smůle žil zrovna ve východním Německu. Možná ale hlavně proto, že zřejmě vůbec neexistoval. Přečtete si příběh, kterému (ne)chcete věřit.
Jestli Německá demokratická republika (NDR) v 70. a 80. letech v něčem skutečně excelovala, pak to byla bezpochyby atletika. Komunistická země patřila k atletickým supervelmocem. Až později vyplulo na povrch, za jakých drastických podmínek se úspěchů dosahovalo. Komunistický režim atletům podával ve velkých dávkách zakázané anabolické steroidy, a to často bez jejich vědomí.
Nebyla to ovšem jen chemie, která sportovce poháněla, ale možná překvapivě také hudba. Sportovci izolovaní ve výcvikových střediscích (jako například proslulé podzemní centrum Kienbaum) měli z motivačních důvodů k dispozici také obrovský výběr západní populární i rockové hudby. Pro normálního občana NDR bylo něco takové naprosté tabu, u sportovců se však prokázalo, že poslech zakázané hudby je dokáže motivovat k lepším výsledkům.
Trénink v krautrockovém motorik beatu
V této chvíli se na scéně zjevuje jakýsi Martin Zeichnete alias Kosmischer Läufer, východoněmecký skladatel elektronické hudby. Právě jeho si měla najmout německá vláda v roce 1972, aby napsal motivační hudbu v západním stylu, kterou by si sportovci mohli pouštět na trénincích.
Zeichnete byl obyvatel Drážďan, kde bylo možné chytit signál západních radiostanic. Dobře se tedy orientoval v tom, čím žili západní sousedé – krautrockem a kapelami jako NEU!, Faust, Cluster nebo Kraftwerk. Napsal tedy hudbu vycházející z této scény, hudbu minimalistickou a repetitivní. Věřil, že její hypnotická atmosféra pomůže sportovcům k soustředění. Shodou náhod zrovna v roce 1972 představil vynálezce Andreas Pavel první Stereobelt, předchůdce pozdějšího Walkmanu. Takže atleti mohli kupříkladu běhat s Zeichnetovou hudbou v uších.
Bizarní tréninkový program trval až do roku 1983. Během těchto let napsal Zeichnete pro sportovce hned několik skladeb. S koncem tréninkového programu, v jehož rámci sportovci dopovali (mimo jiné) perfektně složeným krautrockem, však skončilo také Zeichneteho působení. Přestože byl autor, neměl na svou hudbu žádný nárok. „Nebylo dovoleno brát hudbu ze studia, byla přece jenom majetkem státu,“ uvedl sám autor v pozdějším rozhovoru. Navíc ta hudba zněla příliš západně.
Německý Rodriguez
Zeichnetemu se však podařilo několik pásek propašovat z tréninkových hal a donést domů. Zde se na ně prášilo dalších 30 let, než je objevil agilní britský label Unknown Capability Records, vyčistil a postupně vydal na třech vinylech. Vkusně jednoduchá grafika doprovázela skvělou pravěkou elektroniku. Třeba při „Zum laufen zeit“ se vám v klidu vybaví závodiště.
Německá experimentální scéna dodatečně objevila svého Sugar Mana, který měl jen tu smůlu, že žil v totalitní zemi. Po vinylech se jen zaprášilo. Uznání po letech, potlesk vestoje, úplný happy end. Situace je bohužel o něco složitější. Jen trochu detailnější pohled odhaluje v příběhu celou řadu sporných momentů. A s dalším bádáním nesrovnalostí jen přibývá. Nakonec si říkáte, jestli vás tu někdo netahá za nos.
Kdo je Martin Zeichnete? Proč s ním existuje pouze jeden jediný rozhovor? Proč není možné dohledat jeho fotku? Proč znějí čtyřicet let staré nahrávky až překvapivě čistě? Kdo stojí za současnou kapelou Kosmischer Laufer? Je tohle Sugar Man, nebo jen chytrý marketingový tah? A co na to Ralf Hütter? POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
Leave a Reply