Dnes se opět vrátíme k prapodivné francouzsko-belgické scéně z dob Rock in Opposition – do sbírky nám ještě chybí kapela Art Zoyd.
Na rozdíl od ostatních tehdejších kapel zůstává Art Zoyd v pozadí. Ať už hudbu dalších skupin RIO označíme jakkoliv, stále se do určité míry jedná o rock – to však u Art Zoyd ne tak docela platí.
Skupina byla údajně založena už v roce 1968, ale na svůj debut si musela počkat až do roku 1976, kdy na trh uvedli samofinancovaný titul Symphonie pour le jour où brûleront les cités. Již tady je patrný jejich typický autorský styl – stručně popsatelný jako jistá forma apokalyptické symfonie. Tento zvláštní umělecký záměr se jim podařilo stejnou či možná větší měrou uplatnit až ve čtvrtém albu Phase IV roku 1982.
Z původní sestavy (do které mimo jiné patřil i zakladatel Univers Zéro – Daniel Denis) se zachoval houslista Gérard Hourbette, basák a violoncellista Thierry Zaboitzeff a trumpetista Jean-Pierre Soarez. Nově se přidá Didier Pietton na saxofon a Thierry Willems na piáno, nicméně jakožto multiinstrumentalisté si zahrají i na další nástroje.
Jak jste si mohli povšimnout z formace skupiny, chybí tam základní rocková složka, tedy bicí doprovod – bez něj se rock skutečně neobejde. V tom je patrně hudba Art Zoyd nejzajímavější – absence bicích umocňuje dojem symfonické hudby, na rozdíl od vážné hudby ale navíc drtivou většinu času chybí i jakékoli perkuse. U pomalejších skladeb je to pochopitelné – v klasice také nejsou tympány všude – ale jsou tu i rychlé a ve všech ohledech avantgardně rockové kompozice, kde se z rytmické části dočkáme maximálně trianglu. Na to, aby se celý tento koncept nerozsypal, dohlíží Zaboitzeffovy baskytarové party, které jsou naopak rytmičtější, než je zvykem.
Album začíná čtvrthodinovou suitou État d’urgence, která jako taková nabízí všechno, co na celé desce uslyšíme – symfonické a disharmonické pasáže připomínající filmovou scénickou hudbu, ale i občasné zpívané části, které neukryjí inspiraci od žánru zeuhl (Magma). K avant-progu se Art Zoyd nejvíce přiblíží třetím trackem Dernière danse, na kterém se chybějící bicí podepíší nejvýrazněji – zde si můžeme nejlépe povšimnout Zaboitzeffovy práce. Následující Deux préludes je pravděpodobně nejčistší část alba – tato pouze dvě minuty krátká skladbička se dělí na dvě sotva minutová preludia, přesto stíhá vyprodukovat jakýsi naléhavý apokalyptický feeling, který se albem táhne, a to bez nějak zbrklých či hlasitých změn. První aspoň trochu durové (čti veselejší) záležitosti se dočkáme až u sedmého tracku nazvaného paradoxně Ballade, hned poté se ale zvuk navrátí k tradiční „schíze“ další čtvrthodinovkou Chemins de lumière, což se do konce alba nezmění.
Pokud to mám shrnout, tak Phase IV sice nabízí několik odklonů, ale vesměs zůstává stejná; a nejste-li nějakým absolutním příznivcem žánru, stereotyp se za těch necelých osmdesát minut stoprocentně dostaví. To ale nemění nic na tom, že je kapela Art Zoyd originálně alternativním počinem i na scéně originálně alternativní hudby.
Tracklist
avantgarde / neo-classical
- 14:44 — État d‘urgence
- 06:42 — Naufrage
- 04:34 — Dernière danse
- 02:14 — Deux préludes
- 00:13 — La musique d’Erich Faes
- 05:17 — Et avec votre espirit
- 04:05 — Ballade
- 15:18 — Chemins de lumière
- 04:17 — Du sang sur la neige
- 04:11 — Vue d’un manège
- 13:04 — La nuit
- 03:34 — Les larmes de Christina
Leave a Reply