Pokud má tato rubrika skutečně pojednávat o obskurních kapelách, je asi nejvyšší čas nějakou opravdovou představit. A nutno přiznat, že na dnešní příspěvek se slovo obskurní hodí naprosto perfektně. The Residents jsou totiž obskurní od hlavy až k patě.
Začnu rovnou tím nejcharakterističtějším znakem, který The Residents odlišuje. Členové kapely totiž vystupují zcela anonymně. Nemyslím tím nějaké částečné či krátkodobé tajnosti (například používání pseudonymů), nýbrž kompletní anonymitu. Jejich typické vzezření byl smoking, cylindr a obrovské oko místo hlavy; v průběhu dekád vystřídali i spoustu jiných kostýmů, obličej však neodhalili nikdy. Kapela nepoužívala dokonce ani pseudonymy, což znemožňovalo je rozlišit alespoň mezi sebou. Před pár lety však The Residents nečekaně svá jména odhalili – ale jen křestní. Takže nyní můžeme s radostí představit složení kapely: Randy, Chuck, Bob a Carlos.
Je celkem zřejmé, že se kvůli jejich tajnůstkářství vyvine spousta sporů a debat – The Residents a s nimi spolupracující umělci totiž dokázali úspěšně dodržovat jakýsi kodex, díky němuž se o nich za padesát let neprozradilo téměř nic. Historie kapely se rozbíhá již někdy v šedesátých letech, kdy se členové setkávají na Lousianské vysoké škole. Roku 1966 se všichni přestěhovali do San Francisca (kde tehdy samozřejmě bujel jiný směr), vytvořili si menší renomé experimenty s páskami a fotografií, díky čemuž si jich všimne podobně vyšinutý Phil „Snakefinger“ Lithman a jakýsi tajemný muž známý jako N. Senada (The Residents o něm mluví jako o bavorském skladateli a hudebním teoretikovi, mnoho lidí ale jeho existenci zpochybňuje a někteří dokonce tvrdí, že jde o Captaina Beefhearta, který skupinu inspiroval). V takovémto zázemí začali Residenti nahrávat své první nahrávky. Své první pokusy pak rozmnožili a rozeslali slavným osobnostem hudební i nehudební sféry – údajně se své kopie dočkal i prezident Richard Nixon. Producent z Warner Bros chtěl jejich nahrávku odeslat zpět, jelikož však neměl komu to poslat, adresoval to „rezidentům“ (tedy občanům trvale bydlícím na udané adrese) – odtud název.
Protože jejich kampaň nepadla na úrodnou půdu, vydávají The Residents svůj debut Meet the Residents až v roce 1974. Ani tento prapodivný útvar je sice moc neproslavil, ale pozornost upoutal, stejně tak jako The Third Reich ‘N Roll (1976), Fingerprince (1977), Duck Stab (1978), Not Available (1978) a Eskimo (1979). Mimochodem můžeme vidět, jak se od své prvotiny odpíchli a nastartovali překvapivě pilnou produkci, která se doposud nezastavila (dodnes vydali přes šedesát alb, nepočítaje videa a interaktivní pokusy s CD a DVD).
My se ale zaměříme na The Commercial Album z roku 1980. Jak název napovídá, jde o komerční album – tedy jejich zvrácenou verzi komerčního alba. The Residents vycházejí z konceptu, že všechny popovky se skládají pouze ze sloky a refrénu, které se pak zhruba dvakrát opakují, aby daly dohromady standardní rádiovou normu tří minut – veškeré hudební složky popové písně se tedy dají zkrátit do jedné minuty. Přichází proto se čtyřicetiminutovým albem, které obsahuje přesně čtyřicet jednominutových písní. Kromě této ideje však nezůstane komerčního nic.
The Residents kromě vzhledu nabízí obskuritu i z hudební stránky. Jak toho docilují? Jednoduše – elektronikou. Podivné a prapodivné samply starých syntetizérů jsou hlavní hudební složkou alba (na syntetizér mimo jiné hostuje Don Preston z The Mothers of Invention). Velká část písní je zpívaná – povětšinou zpěvák Randy, mnohdy také Snakefinger a jednou i hostující Lene Lovich a Andy Partridge. Ať už ale zpívá kdokoliv, pokaždé jde o falešný a lehce vyšinutý hlas, což celkovému dojmu jen přispívá. Často se objeví i kytara a bicí – jak jinak Fred Frith a Chris Cutler – ale jsou i čistě elektronické kusy. Je trochu těžké něco takového hudebně popisovat – víceméně by se to dalo považovat za avantgardu – ta naprosto obskurní residentská aura totiž značně odpoutává pozornost od hudby samotné. Určitě není snadné skládat minutové skladby, nicméně celkově hudba působí jednoduše – téměř absolutní absenci akordů nahrazují například dvojhlasné melodické linky. Nutno přiznat, že z některých tracků by mohl být obstojný bigbít, nebýt však té aranže.
Spousta tracků si je podobná, stereotyp však nehrozí, protože skladby končí dřív, než by mohly začít nudit. Mezi dle mého nejnosnější patří například Act of Being Polite, Love Is…, Nice Old Man nebo Moisture. Snakefingerův typický hlas uslyšíme například v „pseudo-reggae“ Ups and Downs či Suburban Bathers – příkladů je však příliš mnoho, nejlepší asi je si to poslechnout a posoudit dle svého – minuta není moc.
CD reedice z roku 1988 přináší deset dalších tracků, z nichž některé byly z původního konceptu vyřazeny (Shut Up Shut Up), jsou zde ale i delší skladby, z nichž nejvíce zaujmou residentky jedinečné cover verze – We’re a Happy Family od Ramones, Jailhouse Rock od Elvise Presleyho, It’s a Man’s Man’s Man’s World od Jamese Browna a Hit the Road Jack proslavený Rayem Charlesem.
Tracklist
avant-garde / experimental
- 01:03 — Easter Woman
- 01:03 — Perfect Love
- 01:01 — Picnic Boy
- 01:04 — End of Home
- 01:02 — Amber
- 01:02 — Japanese Watercolor
- 01:03 — Secrets
- 01:03 — Die in Terror
- 01:02 — Red Rider
- 01:02 — My Second Wife
- 01:03 — Floyd
- 01:04 — Suburban Bathers
- 01:03 — Dimples and Toes
- 01:04 — The Nameless Souls
- 01:04 — Love Leaks Out
- 01:03 — Act of Being Polite
- 01:04 — Medicine Man
- 01:03 — Tragic Bells
- 01:04 — Loss of Innocence
- 01:02 — The Simple Song
- 01:04 — Ups and Downs
- 01:03 — Possessions
- 01:03 — Give It to Someone Else
- 01:04 — Phantom
- 01:03 — Less Not More
- 01:04 — My Work Is So Behind
- 01:04 — Birds in the Trees
- 01:04 — Handful of Desire
- 01:04 — Moisture
- 01:03 — Love Is…
- 01:04 — Troubled Old Man
- 01:04 — La La
- 01:04 — Loneliness
- 01:04 — Nice Old Man
- 01:04 — The Talk of Creatures
- 01:04 — Fingertips
- 01:03 — In Between Dreams
- 01:03 — Margaret Freeman
- 01:04 — The Coming of the Crow
- 01:02 — When We Were Young
Bonusy
- 01:04 — Shut Up Shut Up
- 01:04 — And I Was Alone
- 01:27 — Theme for an American TV Show
- 01:11 — We’re a Happy Family
- 02:58 — The Sleeper
- 02:56 — Boy in Love
- 04:34 — Diskomo
- 03:08 — Jailhouse Rock
- 03:44 — This Is a Man’s Man’s Man’s World
- 03:02 — Hit the Road Jack
tseo
ano, ano, všechno, co tu je napsáno, můžu podepsat.
Když jsem měl v ruce cédéčko, bylo na něm napsáno, že se the Residents u příležitosti vydání na tomto médiu rozhodli využít příležitosti a udělat desku o padesáti skladbách – proto je bonusů právě deset….
Kolega má v mobilu jako vyzvánění skladbu “My Second Wife” a musím říct, že mu ten nápad závidm (nechci se opičit), protože lepší vyzvánění neznám.
Jako obskurnost bych si dovolil doporučit jejich desku Eskimo – zejména průvodní text je úžasné počtení (namátkou tam k jedné skladbě píšou, že na severu je na moři často mlha a eskymácké ženy musí na pobřeží zpívat, aby muži trefili z lovu nazpět – a dotyčná skladba, pochopitelně, zaznamenává tento zpěv….).
Rozhodně stojí za povšimnutí všechny jejich nahrávka, minimálně do roku 1982….
Matěj
Díky za doplnění! :)
Z nějakého důvodu jsem tenhle komentář předtím přehlédl.