Dobrej den vespolek. Na výzvu šéfredaktora jsem se rozhodl představit vám svou oblíbenou kapelu – Middlemist Red. Troufnu si říct, že je zná jen málokdo a to je škoda. Hrajou tu totiž v polovině května v Roxy a bude to zadáčo. Tím spíš se vyplatí dát jim šanci, trochu si je naposlouchat a pak si užít koncert.

Tihle kluci z Budapešti už tu hráli předloni. Ráno toho dne, když jsme se teda s kámošem rozhodli, že nebudem líný a zajdem tam, jsme netušili, že nám ten gig jednou provždy změní život. Haha, ne. Ale zas tak moc nepřehánim.

Tou dobou naše uši žily v šedesátkách a neměli jsme páru o tom, že dneska existujou kapely, který si na ně hrajou. Není divu, že se tak staly jejich nakřáplý kytary, šílený reverby a jednoduchý šedesátkový postupy vodou na náš mlýn. Nutno podotknout, že pro mě až doma po poslechu jejich debutovýho alba Supersonic Overdrive. Zpěvák Soma se totiž na živácích s oblibou odebírá na úplně jiný zpěvový linie a sem tam mu to jaksi nevyjde, což jsem nějak nedokázal skousnout. Nicméně to album je opravdu perla. Později se stalo takovou naší mantrou a seslalo nás na scestí směr neo-psychedelie.

Nedávno představili nový album s názvem Ripple Soul. Přineslo změny, což já osobně vždycky vítám. Zatímco dříve si vystačili s rytmikou, přes kterou se střídaly kytarový riffy s táhlým zpěvem, tady vyplňují prostor všudypřítomné synťáky. Všechno se tak slévá v jednu vlnu zvuku, která se více méně táhne celou písní. Jejich hudba už tolik nestojí na melodiích a riffech, spíše si zakládá na energii a výrazném, mnohdy až tanečním beatu, jemuž je podřízen i zpěv. Mně trvalo hroznou dobu, než jsem to album přijal, ale autoři evidentně dosáhli toho, čeho chtěli, a to je hlavní.

Tak jo, díky, že jste se prokousali tímhle textem. Ještě kousat nepřestávejte, dejte si ty songy a třeba vám dříve či později zachutnaj. Kdyžtak se uvidíme 15. 5. v Roxy.