Mladá pražská kapela, která na sebe upozornila záhy po vstupu na scénu díky singlu Everblue Forest, je v současnosti asi jediným zástupcem psychedelického popu na českých pódiích. Detaily o vzniku kapely, zdroje inspirace, ale třeba také proč je snazší nakoupit dámské oblečení než pánské, zjišťovala Martina Svobodová.

© Adel Kocmánková

Chcete se na začátek nějak představit?
Adam: My jsme se vždycky představovali jenom: „Ahoj, my jsme Purplefox Town.“ Lidi nás musí poznat, aby nás znali (smích).

Jak dlouho hrajete?
Adam: Jako kapela fungujem rok, bude to rok od našeho prvního vystoupení teda. Zkoušeli jsme už někdy od podzimu, žejo.

Jak jste se dali dohromady?
Ondra: To řeknu já.

Štěpán: Tak jo.

Ondra: Tak jo. Nebo ty nejdřív řekni, jak jsme se dali dohromady.

Adam: No, my jsme spolu s Ondrou hráli už v minulý kapele, která se jmenovala…

Ondra: Ne, ne, ne, to neříkej!

Adam: Radši se nejmenovala.

Jak se jmenovala?
Adam: Pocket Issues.

Ondra: Ježišmarja!

Adam: A pořád je ta kapela na Bandzone, takže si ji můžete pustit, aby bylo vidět ten progres.

Ondra: Né, proč tohle říkáš? To je jako kdyby si někdo omylem postnul svoje nahatý fotky a pak lidem říkal: „Ou, jednou jsem omylem postnul svoje nahatý fotky, nekoukejte se, jsou přesně na tadytom webu.“ Ježiš, to je špatný!

Adam: No, takže takhle jsme hráli asi rok, ale pak jsme změnili svoje hudební cítění, a tak jsme změnili i kapelu. A poznali jsme Huga… jak, Ondro?

Ondra: Jo, to jsem chodil do tanečních a já jsem tam moc nechodil, spíš jsem chodil do hospody vedle. A jednou jsem chtěl jít do hospody a nebyl tam žádnej můj druh, nebo tak, někdo ze školy, a tak jsem si řekl, že řeknu ňákýmu člověku, co bude vypadat v pohodě, ať se mnou jde do hospody. A šel tam kluk s foťákem, tak jsem mu řekl: „Hej kluku, pojď se mnou do hospody, zvu tě.“ A von řek: „Jó, čau, já jsem Felix.“ A byl to Felix vod Huga ze školy a celou dobu mi říkal, že má kamaráda Huga, kterej je pomalej a hraje na basu a že je dobrej.

Hugo: Cože, že je pomalej?

Ondra: A já jsem říkal: „Jé, já zrovna potřebuju basáka, já zakládám kapelu!“ No a pak to bylo něco jako v Medvídkovi Pú, já nevím… (smích) Jako pohádka, že to bylo takový hezký.

Štěpán: Já jsem hrál v takový garážový kapele a pak jsem napsal inzerát, že hledám kapelu.

Adam: No ale on fakt napsal jenom: „Hledám kapelu, jsem bubeník.“ (smích)

Štěpán: Nene, napsal jsem tam úplně svůj životopis!

Adam: No, byla to jen jedna věta.

Ondra: Životopis: jsem bubeník.

Štěpán: Já jsem tam napsal svoje žánry.

Hugo: A pak Štěpán přišel jednoho dne na zkoušku, ale bál se všech, tak jsem mu nabídl pivo a kvůli tomu s náma hraje.

Štěpán (na Ondru): Já jsem si myslel, že on je bohatý anglický dítě, protože nosil svetry, košile a měl takovej účes.

Adam: Hodně štěstí, až to budeš zpracovávat.

Ondra: Bude tam i tvůj smích?

Štěpán: Směje se v závorce.

Ondra: Takhle by se jmenoval ten rozhovor: Purplefox Town… (směje se), protože to rozhodně chcem, aby tam todle bylo, takový to: kdo se kdy směje (Adam se směje), kdo na koho se koukl a jak se tvářil.

Proč zrovna název Purplefox Town, jak vás to napadlo?
Adam: To je podle takovýho příběhu, kterej jsem vymyslel. Původně to měla být písnička, ale nakonec jsem to napsal jako povídku. Takový post-apokalyptický to je: chlap se vrátí asi po třiceti letech zpátky na planetu Zemi a najde tam svoji rodnou vesnici v ruinách, je to všechno v pralese a tak. V těch ruinách žijou ty fialový lišky, nebo… no, takový nějaký potvory prostě. Pak tam najde svůj starej gramofon a v něm jsou nahrávky, který nahrál, když byl mladej. No, a tak je jakože dojatej a vzpomíná, žejo, na svý mládí a tak. A proto vlastně já chci taky dělat hudbu, abych si to jednoho dne mohl takhle poslechnout. (Pro zájemce, povídka je v na facebookovém profilu Purplefox Town.)

Hugo: Názor ostatních lidí je ale takovej, že to zní, jako kdyby se někdo naučil tři slova anglicky a dal je dohromady a dává tomu hlubokej smysl. Já už jsem do tý kapely přišel, když už tady ten název byl zavedenej, takže jsem neměl právo s ním nic dělat a nedali mi možnost.

Takže kdyby to bylo na Tobě, tak by se jmenovala jak?
Skuliak Maniak (smích všech, potlesk). (Hugovo alter ego – pozn. red.)

Máte nějaké hudební vzory? Nebo nějaké vzory, které celkově vedou kapelu nějakým směrem?
Adam: To je u každýho jiný, no. Důležitý je, že s Ondrou jsme se rozhodli, že půjdem tou alternativní cestou potom, co jsme byli na koncertě Middlemist Red.

Ondra: Ale původně se ti nelíbili.

Adam: No, ne no (smích). Ale už se mi líbili Temples, líbila se mi Tame Impala v tý době… to byli asi takoví největší tahouni, aspoň v mým případě. Co vy?

Hugo: No, takže já poslouchám úplně jinou muziku než tady všichni asi. Já poslouchám ňáký takový hip hop a trip hop.

Ondra: Hugo!

Hugo: Hugo! Hugo poslouchá trip hop a takovýdle věci jako Massive Attack a Portishead a občas se snaží do naší hudby vdechnout kus jiný hudby.

Ondra: Neúspěšně (smích).

Hugo: Neúspěšně, protože vždycky mě s tím vykopou, takže… Tak jo, teď Ondra.

Ondra: Já mám rád třeba Doors hodně, ale teď už je tolik neposlouchám, je to divný. Takže poslouchám hodně věcí, ale už nevím jaký, takže toho je hodně. A to je všechno.

Wohow! (potlesk)

Štěpán: Já asi nejvíc poslouchám Radiohead, jinak asi všechny styly, co existujou.

Adam: Já mám rád poslední dobou ještě hodně soundtracky, ale i klasickou hudbu, třeba Griega.

Máte nějakou představu, jakým směrem se chcete hudebně ubírat?
Adam: No, tak to zase asi řídím já nejvíc co, tohle. Já to vidím tak, že tady v Česku nic takovýho moc není. A to mě tak jako nejvíc popohání k tomu, že bych tady chtěl udělat tuhletu psych pop scénu, která tady momentálně úplně neexistuje. Ale jinak píšu a skládám to, co je nějak přirozený pro mě. A třeba když jde vo texty, tak se snažím bejt vždycky takovej ten romantik, co jenom popisuje nějaký místa a potom vymýšlí nějaký romantický zápletky. Že bych třeba nějak psal o svejch pocitech, to asi ne. Spíš se snažim klást důraz na tu fantazii. Ale skládáme všichni, celkem.

Štěpán: Jo, dokonce i já skládám zpěvy.

Adam: Ne, on ne.

Ondra: Ne, von jenom ječí do mikrofonu.

Štěpán: I to se počítá.

Adam: Někdo s něčím přijde a potom se to nějak společně dotvoří.

Hugo: A chceme se více věnovat elektronický…

Adam: Nee!

Smích.

Štěpán: Jo, já bych taky řekl! Zapojujem klávesy a takovýhle věci.

Ondra: Už tam nepiš to „směje se nebo sarkasticky se usměje“, ale už tam napiš jenom kapela je rozpolcená, to vyjádří všechno. Přidáváme všechny možný další zvuky, ale někdo nám rozbil adaptér vod kláves, takže to jde blbě. Začátky jsou těžký (smích).

Jak nahráváte svoje písničky?
Adam: Jestli máme vůbec nějaké nahrávky, by byla lepší otázka. Ale jo, to je zrovna aktuální. No, je tam jedna jako fakt oficiální, to je Everblue Forest, kterou jsme nahráli úplně na začátku, ještě předtím, než jsme dali vědět o týhle kapele. To je teda písnička, která je taková hodně průbojná, prostě jsme si mysleli, že to bude fakt hitovka. To jsme si normálně zaplatili studio Psáry. Ale za chvíli nám to začalo lízt krkem, protože to není úplně směr, kterým bychom se chtěli vydat, ta písnička nás úplně nereprezentuje. A pak jsme se dlouho potýkali s tím, že jsme právě neměli jak nahrávat, neměli jsme peníze na nějaký studio a zároveň prostě nebyla žádná jiná možnost, nic se nerýsovalo a už nám to docela začínalo vadit. Takže jsme byli ještě jednou nahrávat v Psárech, ale tam…

Ondra: To bylo fakt špatný.

Adam: Jako uskutečnilo se to, ale vůbec jsme to ani nedali ven, protože jako asi nám ten producent úplně neporozuměl.

Ondra: Nesmíme říkat jeho jméno, jinak si nás najde.

Adam: Už tam je studio Psáry, to je jedno (smích). Ale teďka každopádně novinka je to, že nám byly poskytutý věci k nahrávání na páskáč, na kazeťák. A asi je to pro nás docela výzva a hlavně řešení, že bez ňákejch nákladů to nějak sesmolíme. Sice to nebude třeba tak dobrý, ale aspoň to bude stoprocentně naše.

Hugo: Čekejte nový album.

Máte teda nějaké plány ohledně alba?
Adam: Plány jsou už dlouho! Já myslím, že třeba po Novým roce bysme mohli mít čas, to nějak nahrát. (To si myslí špatně. – Adam 4. 2. 2017) Hlavně my už máme materiál, kterej přesahuje jedno album, takže bysme to fakt už chtěli mít zaznamenaný, abysme se mohli věnovat tý nový tvorbě. A už bysme se chtěli od některých písniček asi i oprostit, akorát že to musíme nahrát, žejo, protože je škoda nemít to zaznamenaný.

Ondra: Jak to pořád máme nenahraný, tak máme tendenci ty písničky, který už jsou hotový, pořád předělávat.

Adam: Jo a už je to až moc…

Chtěli byste se hudbě věnovat více profesionálně, nebo to berete spíše jako koníček?
Hugo: Já bych chtěl dělat filmovou hudbu, chci jít na konzervatoř – Ježkárnu.

Štěpán: Jo, já taky!

Hugo: A Štěpán taky, tak se tam možná najdeme. Chtěl bych se tím nějak živit, určitě.

Štěpán: Já bych to chtěl zkusit (smích).

Adam: Já bych to chtěl mít jenom jako koníček, aby mě to vždycky bavilo. Nechci bejt k tomu nějak nucenej.

Ondra: Kdybych se mohl hudbou živit, tak bych se s ní živil, ale není to podle mě moc reálný, takže tak…

Adam: Dřív jsem, žejo, chtěl být rocková hvězda, ale teďka je to takový, že mi docela vyhovuje to, co děláme. Jasně, že by bylo fajn, kdyby na nás chodilo víc lidí, ale v tomhle ty peníze fakt nejsou, no…

Dělali jste předskokany londýnským Palace nebo kapele THANKS. Jak jste se k tomu jako celkem mladá kapela dostali?
Adam: To bylo hlavně asi přes rádio Wave. My jsme tam ten Everblue Forest hned šoupli a měli jsme teda štěstí, že se to celkem ujalo a hodně nás to posunulo – teda aspoň tak, že jsme mohli právě hrát na akcích tohohle typu. I když, asi si myslej, že jsme právě trochu jiná kapela, když slyšeli jenom Everblue Forest. Naše ostatní tvorba je celkem jiná (smích). Ale dostala nás daleko, no, tadyta písnička. No a proč jsme hráli s Palace – tam nám pomohli February, protože měli s nima hrát voni, ale měli nějaký problémy, tak jsme za ně zaskakovali. Ale že by to byl ňákej super koncert, jakože bysme byli fakt pyšní, že jsme hráli s Palace…

Ondra: Počkej, teď si to taky přečtou a zabijou nás.

Adam: No hlavně ti lidi tam přišli na ně, žejo, takže naše hudba je fakt nezaujala, bylo to spíš takový… byli jsme zklamaní, no.

Ondra: Já jsem si to užil strašně.

Štěpán: Já taky, strašně úplně!

Adam: Fákt?

Štěpán: Jeden z nejlepších koncertů.

Máte docela rozporuplné názory (smích).
Je pro vás nějak důležitá vizuální stránka? Třeba co se týče oblečení, liší se to, které máte na koncertě nějak výrazně od toho, které běžně nosíte?
Štěpán: Jo, já myslím, že to je stejný jako s tou tvorbou, že každej do toho vloží sám sebe.

Ondra: Třeba Štěpán má teďkon tričko a pod ním má tílko (smích). A má fakt hezký tílko se slonem.

Adam: No, tak dřív jsme na tom fakt dělali, na tom image.

Ondra: A chtěli jsme Huga úplně…

Adam: Jo no, ještě když Hugo přišel do kapely, tak jsme ho chtěli přetvořit k obrazu svému, ale teďka já to beru spíš jakože chci projevit ten svůj zájem, nebo prostě… svoji osobnost. A ne že by to bylo nějak cíleně, že chceme takhle vypadat na stagi. Nechci mluvit zase jenom já (smích), ale dřív jsem se hrozně bál něčeho, co je trošku jiný než obvyklý, protože ty lidi pak prostě koukaj a tak. Teďka jsem spíš rád, že se můžu nějak projevit. Ale je těžký tady sehnat dobrý oblečení. Pánský je těžký sehnat! Ale vždycky, když vidím dámský…

Hugo: To vždycky: „Aaaah!“

Ondra: Ježiš, já bych chtěl bejt holka!

Adam: Vždycky nakupuju, jsem třeba v pánským H&M a nic. A najednou: Ježiš, to je super! A zjistím, že už jsem zatím přešel do dámskýho.

Tak teoreticky si to můžeš koupit.
Adam: Jo, ňáký hábity už jsme si tam takhle koupili.

Ondra: Jo, máme hábity a já mám ňáký džíny dámský, ty jsou lepší občas.

Co pro vás znamená psychedelie?
Hugo: Já to slovo třeba nesnáším, protože ho slyším strašně často od tý doby, co jsem tady v kapele. A už je to jako písnička, která se oposlouchá – tak se mně oposlouchalo to slovo (smích). To je Adamovo slovo, ty na to musíš odpovědět.

Adam: Asi jo no, asi to je na mně zase (smích). Dejme tomu, že naše uši jsou připravený na určitý tóny, souzvuky a postupy, který jsou pro ty uši jakoby ideální. Ale člověk nechce v životě vlastně pořád jen všechno ideální – to by byla nuda, že. No a stejně tak je to s tou hudbou. Je to jako když dobrovolně přijmeš něco „nehezkýho“, protože tě ty „ideální“ věci už nebavěj.

Hugo: To musí stimulovat mysl, to je psychedelie.

Ondra: Nemusí to bejt nehezký.

A jakou myslíte, že má psychedelie budoucnost v Čechách?
Ondra: S náma rozhodně (smích).

Adam: No, tak jako je to docela na nás (smích). Takový poslání pro nás, co se týče psych popu teda.

Hugo: Vo tom jsi mi neřek.

Adam: Protože my bysme byli fakt rádi, kdyby se to tady víc rozvíjelo, ale jsme sami a nemáme nějaký parťáky, se kterými bysme hráli.

Hugo: Teďka to uslyší všechny kapely, teď po nás půjdou! Sprav to (smích).

Adam: Né, tak máme samozřejmě, ale ne že bysme hráli nějak podobnou hudbu. No, a jestli má psychedelie budoucnost v Čechách… tak jako podklady pro to určitě jsou, když se tadyto uchytilo ve světě, tak proč ne tady. Akorát to vždycky trvá dýl, no.

Hugo: Lidem se to líbí docela (smích).

A máte nějakou otázku, na kterou chcete, aby se vás někdo zeptal?
Štěpán: Máme rádi otázky jako: „Chcete hrát na naší oslavě?“ Nejradši hrajem na oslavách a na akcích, třeba. Když má někdo oslavu, to je nejlepší pro nás.

Ondra: Když tam jsou příbuzní, a třeba je tam zabíjačka nebo tak. A pak ráno tam jsou lidi, který říkaj…

Štěpán (stařeckým hlasem): „Dej si pivo, jste kapela!“

Ondra: Nebo: „Co chcete k snídani, ještě tam zbylo trochu Jägermeistera! Slivovice!“ „Vy chcete hrát za rum? Chcete hrát jako Kabáti a hrát za šampaňský, nebo hrát jenom za rum? Šampaňský je lepší.‘‘

Adam: To musíš dát jako audionahrávku, tohle.

Tak tedy: