I dobrého se přejíš, když se nacpáváš přes čtyři roky vkuse. A tak jsem v průběhu léta seznal, že mě psychedelie – resp. hudba, kterou jsem za psychedelickou považoval – přestala bavit.

Ať jsem hledal kdekoliv, u drtivé většiny nových kapel jsem se nemohl zbavit dojmu, že „už jsem to někde slyšel“. Bez prvotního nadšení se pak články o hudbě píší špatně, zvlášť bez špetky hudebního vzdělání.

Pochopitelně jsem ani zdaleka neslyšel vše, co bych slyšet měl, ale zabředl jsem do stereotypu – bludného kruhu, ze kterého není jiné než radikální cesty ven. Pro novináře či hudebního publicistu by to asi byla katastrofa, takže jsem definitivně rád, že jsem své žurnalistické ambice zapudil včas.

Radikální cesta ven… to jako konec?

Ani omylem. Jednak už dávno na psaní nejsem sám, jednak by byla pitomost zavřít web, který zrovna začal někdo číst. Tímto zdravím všech devět přispěvatelů, kteří přisypali na provoz. Ještě jednou děkuji za projevenou přízeň.

Získané peníze jsem investoval do shánění nových redaktorů. Bohužel vizitky napuštěné LSD, které jsem za tím účelem rozdával, se ukázaly jako sice atraktivní, ale ne příliš funkční způsob náboru. Sice kecám, ale nemění to nic na tom, že se musíte i nadále spokojit s dosavadním týmem. Kdo by chtěl posílit naše řídké řady, piště na [email protected]. Díky. ;)

Nicméně. Lék na své nespokojené ucho jsem nakonec našel v elektronické hudbě, kterou jsem se následně rozhodl vpašovat na tento blog. A protože jsem před novinařinou nakonec upřednostnil copywriting (což by se dalo přeložit jako placené okecávání), mám i pro toto rozhodnutí vysvětlení.

Psychedelie je především o „jiných“ zvucích

Považuji za důležité zbořit představu, že psychedelická hudba je jenom – zjednodušeně řečeno – zkreslená kytara podpořená hammondkami. Asi se mnou někteří nebudou souhlasit a já se nedivím. Sám jsem začal jako sixties nazi a adoroval výhradně Hendrixe, Doors a Beatles („teda jako hlavně Seržanta Pepra“). Pak jsem se prokousával zástupem jejich vrstevníků, kteří na vrcholné příčky rockenrolového žebříku nedosáhli a byli tudíž méně vidět. Načež jsem si stále více všímal současných formací.

Nakonec jsem se přistihl při poslechu kapel, o kterých jsem byl bytostně přesvědčen, že do psychedelické rodiny patří, přitom v začátcích bych měl potíže označit podobné výtvory vůbec za hudbu.

Jenže – a teď se dostávám k tomu vysvětlení –, jestliže psychedelickou hudbu definujeme jako hudbu, která se snaží zprostředkovat či imitovat stavy změněného vědomí (a já ji shodou okolností přesně takhle po hospodách definuji), ve své podstatě lze za psychedelii považovat vše, co je vystavěno z jiných než obvyklých zvuků a předává to atypickou náladu. Já vím, je to hodně vágní popis, ale připomínám, že nemám žádné hudební vzdělání.

Jsem vcelku přesvědčen, že právě jinakost psychedelické hudby byl důvod, proč jsem ji v prvé řadě začal poslouchat – byť tenkrát bych to asi takhle jasně nepopsal. A jako každý jiný žánr, i „tradiční“ psychedelie má své ustálené postupy a zvuky, které se dříve, i když spíše později začnou opakovat.

Jiný svět

Elektronická hudba je ale kompletně jiný svět, jak z hlediska zvukových možností, tak z hlediska používaných kompozic a postupů. Přitom se dají najít elektronické nahrávky, které mají s psychedelickými klasikami srovnatelnou moc dostat posluchače „tam někam“; nahrávky, které mají „vision-inducing power“, jak by řekl Aldous Huxley v Nebi a pekle, pokračování slavného eseje Brány vnímání.

https://youtu.be/uQ_vGr9U3QY

Koneckonců světy elektronické hudby a rocku už mají zásnuby dávno za sebou. Byli to pionýři elektroniky, skladatelé experimentální vážné hudby jako například Karlheinz Stockhausen, kdo inspiroval tvůrce experimentální rockové hudby v Západním Německu v 70. letech (která si neříkala krautrock), která zase měla o něco později vliv například na techno. Kontinuita tu tedy je i z hlediska hudebního vývoje.

A tak jsem se rozhodl, že elektronická hudba stojí za pozornost. Proto tímto zavádím novou rubriku Outer Space, ve které se s vámi budu dělit o své objevy ze světa elektroniky. V každém článku představím několik projektů, abych zvýšil šanci, že se vám něco zalíbí. Rád bych totiž ukázal dosud obezřetným posluchačům, že elektronická hudba nemá lepru a není proto důvod se jí štítit.

Nultý díl uzavírám pohledem do archivu, protože jednou se už o něčem elektronice podobném na blogu psalo. Radek Pavlovič ve své recenzi udělil nahrávce hodnocení 95 %, takže Crocodilians stojí bezpochyby za pozornost: