Předměstí Paříže, stará farma, jedno velký pódium venku, druhý schovaný v jedný z obřích hal. Kdyby mi někdo jen o týden dřív řek, že budu na Paris International Festival Of Psychedelic Music, nevěřil bych. Jenomže akreditace na poslední chvíli klapla, letenky byly cenově příznivý a hlavně… pro Paříž mám od jistý chvíle slabost. Takže tady nás máte!
Na místo jsme dorazili, právě když začínal hlavní sobotní program. Na začátek jsem na to koukal s otevřenou pusou. Tohle že byl teprve třetí ročník?! Obří venkovní pódium vypadalo hodně profi, zázemí pro návštěvníky taky super – hodně barů, stánků s jídlem, míst k sezení. A ten lineup? Tady se nehrálo na množství, ale na jakost! Co jméno v programu, to skvost. Nemělo to chybu! Škoda, že se nehrálo na množství ani v počtu návštěvníků – mohlo tu být tak tisíc lidí?
Je mi jasný, že nemáte chuť číst, co se v areálu odehrávalo minutu po minutě. Protože koho zajímá přemrštěná cena místního piva (8 euro), případně to, že mi byla večer zima nebo že jsou Pařížanky hezký holky? Tady je důležitá hudba, coby vyslance Psychedelic.cz nás zajímala především tato jména: Jacco Gardner, Temples, Woods, Psychic Ills a Night Beats. Další kapely mohly být příjemným překvapením, které se ovšem nekonalo, protože jsme je prošvihli (děkujeme nevyzpytatelné příměstské dopravě ve francouzské metropoli!). Žádný další zdržovačky, takže rychlostně:
Zjevení festivalu: Jacco Gardner (Jacco čti fakt „Jako“)
Tenhle mladíček z Holandska nás regulérně dostal. Chci říct, kolikrát v životě se vám stane, že vás ohromí kluk v hnědejch tesilovejch kalhotách?! Kdyby si na stojan od mikrofonu pověsil síťovku s Braníkem, dvěma rohlíkama a 10 deka gothaje, ani bych nemrk. Dokonalá image plachýho podivína odvedle, nehraná pokora vůči obecenstvu a především silný písně s příjemně melancholickým zpěvem a neuvěřitelně podmanivou atmosférou – tyhle všechny atributy způsobily, že Jacco nechal ostatní účinkující festivalu daleko za sebou. Tak civilní vystupování a přitom tak silnej tah na branku. A nejlepší na tom je, že tenhle klučina s dokonalou imagí antihrdiny je pořád na začátku kariéry! „Následující píseň má začátek, prostředek a konec,“ ohlásil z pódia a já se stal fanouškem!
Kapela festivalu: Woods
Když stojíte v první řadě a posloucháte folkařinu made by Woods, uvědomíte si, jak chytře to maj složený a jak moc si libujou v kytarovejch efektech a noisy pasážích. Tahle kapela mě ohromila na Reverence Valada v roce 2014, v Paříži jsem svoji lásku jenom zpečetil. Skvělý muzikanti, skvělej a nezaměnitelnej Jeremy Earl a spousta skvělých písní z desek Bend Beyond, With Light & With Love i z té poslední. Kdyby vás snad začalo nudit Jeremyho folkování, zasáhly dlouhý jamy zfuzzovanejch kytar a obráceně. Ne, k týhle kapele nemůžu mít výhrady. A pečlivej poslech z několika metrů to jenom potvrdil. Skvělý, skvělý, skvělý!
Nuda festivalu: Psychic Ills
Tři a možná někdy i čtyři akordy, 60s retro jak řemen, písně podobný jak vejce vejci. Moc to na mě nefungovalo, ale možná za to mohlo velký pódium, možná relativně brzkej čas hraní, možná jsem neměl náladu, možná to vězelo v něčem úplně jiným. Kapele by sedlo šero nějakýho zahulenýho baru. Věřím, že tenkrát v Pilotu to musela být dobrá párty. A možná si to uvědomovala i samotná kapela, která se tady na velký stagi v podstatě ztrácela.
Rozčarování festivalu: Temples
Kapela, která vyšplhala rokenrolovej žebřík na samej vrchol rekordně rychle, mě naživo docela zmátla. Mám jejich první desku rád, ale živý provedení hodilo kapelu jinam, než kde bych ji čekal. Pompézní show s vypiplaným zvukem i precizníma světlama. Ta úporná snaha dělat velký umění a velkou šou mě možná až iritovala. Nebo jsem to vůbec nepochopil. Obojí je v tomhle světě možné. Na druhou stranu musím uznat, že to na publikum dost dobře fungovalo. A nový songy? Čistej popík. Na další desku týhle kapely jsem fakt zvědavej!
Zklamání festivalu: Night Beats
Z desek to nezní nijak světoborně, ale celkem to šlape. Ovšem naživo je to nuda na entou. Jestli chceš hrát pořádnou garáž, tak máš bejt jak urvanej ze řetězu a mít v sobě patřičnou dávku pořádnýho fuck off přístupu. Ovšem Night Beats na to nemaj koule, nebo je pařížský podnebí jen o ty koule dočasně připravilo. Když k tomu připočtu ne moc nosný nápady a bubeníka, kterej do toho mlatí jak smyslů zbavenej, ale ulítává z tempa jak začátečník, máme tady největší zklamání festivalu. A to jsme si je tyvole zvolili do all star týmu spasitelů současnýho retro rokenrolu! Ale kde jsou ty jistoty?!
Suma sumárum Paris Psychfest neměl žádnou výraznou chybičku. Tedy až na to, že jsem si nekoupil jedinej vinyl, i když jsem měl peněženku nažhavenou jako nikdy (měli tam fakt supr kousky). Než jsem se ovšem stačil po poslední kapele rozkoukat, festivalovej areál byl překvapivě kompletně zavřenej, tedy kromě cestičky od hlavního pódia k východu. Takže to znamená, že musíme přijet příští rok. Což mi nevadí, protože… Paříž!
Kompletní fotogalerie
K šipkám pro přechod na další stránku fotek se musíte proskrolovat. ;)
Leave a Reply