ROZHOVOR s Frankem Bigsbym: Kvůli Beatles jsem přestal chodit do školy

Jak udělat úvod k rozhovoru s někým, o kom už na naší stránce vyšel článek, ve kterém se píše: „A kdože vlastně je ten Frank Bigsby? No, to není úplně jasný.“? Můžu jen doufat, že po přečtení následujících řádků to bude o něco jasnější. Byl to můj první rozhovor, kvůli kterému nemířily mé první kroky na ostravské Indie session do šatny, ale k baru. Rozhovor, kvůli kterému jsem musela hodinu poslouchat nahrávku se svým hlasem. Kvůli kterému musel hlavní aktér sedět přesně tu stejnou hodinu venku u řeky na studeném sloupu. Prostě obětí více než na oltáři nekonečna imaginárních bohů, kteří se snad smilují, a vy se dozvíte, kdože je to ten Frank Bigsby.

© Lucie Nohlová

Pamatuješ si na nějaké své úplně první setkání s hudbou?

Bylo mi asi 4 nebo 5 roků, teďka nevím, jestli to sedí, ale hrál v rádiu Eminem… jo přísahám bohu. A hrál takové to Without Me (zpívá „everybody just follow me!“). A já se začal bráchy ptát: „Co to jako je?“ A on řekl: „To je Eminem, to je rapper!“ Tenkrát mě to fakt dostalo, a tak jsem začal tak nějak poslouchat Eminema. Potom metal a potom přišla Nirvana a The Cribs, ale Eminem, to byl moment, kdy jsem fakt začal hudbu vnímat jinak. A táta mi pořád pouštěl Dark Side od Floydů, Hapku, Horáčka… a na druhou stranu mi pouštěl taky Landu, takže… fakt skvělá základna.

Eminem – Without Me feat. Frank Bigsby

A kdy jsi sám začal hrát?

Já mám ZUŠku na klasickou kytaru, potom jsem chodil na rockovou kytaru asi rok a dva roky na jazzovku. Nebyla to úplně jazzovka, v podstatě jsme tam jen jamovali. Borec učitel byl více méně jazzový kytarista, chtěl si s někým zahrát, takže k tomu využíval naše hodiny, naučil nás tam nějaké ty základy, pentatoniky a tak. To bylo super, hodně mi to dalo.

Takže jak dlouho bys řekl, že se věnuješ hudbě?

Jestli vypalování cédéček na černo je věnování se hudbě, tak od pěti. V šesti jsem začal hrát na kytaru.

Co považuješ za začátek své hudební kariéry? Kdy jsi začal poprvé někde hrát?

Jéžiš… počátek mojí hudební kariéry bylo cédéčko, které jsem si složil v programu, kde vlastně mačkáš nuly a jedničky. Bylo mi patnáct. Takhle jsem si postavil celé CD: bicí, basu kytaru, všechno. Jmenovalo se to Hours of Sleep – Hodiny spánku, poetické. Ta kapela se jmenovala The PoP! PoPs!

A jak vznikl název tvé současné kapely?

Satanic Majesty, ten název jsem poprvé slyšel u kapely The Brian Jonestown Massacre. Mají cédéčko, které se jmenuje Their Satanic Majesties’ Second Request. Tak jsem začal pátrat a pronikat do BJM celkově. Potom jsem zjistil, že to je obyčejný týpek, který dělá více méně revivaly šedesátkových kapel, Anton Newcombe se jmenuje, blázen, totální génius, začal to hrát někdy v devadesátkách. Tak jsem ho zkoumal a skrze něho jsem zjistil, že ten název je vlastně hodně lakonický odkaz na album od Rolling Stones, Their Satanic Majesties Request. Takhle vznikla druhá část. No a ta první, Frank Bigsby, prostě Frank se mi líbí jako jméno, dokážeš to vyslovovat v češtině i v angličtině a nemusíš si lámat jazyk a Bigsby, trošku kytarové teorie, to je taková strašně pěkná vibra páka, kterou jsem nikdy neměl. Pět roků jsem nad tím přemýšlel.

Chtěl jsi už ze začátku hrát psychedelii, nebo to tak prostě nějak vyplynulo?

Víš, proč to hraju? Protože prostě mám na piču cajky. (smích) Ne, já hraju písničky, které bych hrál normálně, ale zní garážově, protože je nahrávám doma v pokoji a má to na piču zvuk, no. Jako, žánrově jsem nebyl nějak vyhraněný. Věděl jsem, že nechci hrát pop. Někdy asi před dvěma rokama jsem si uvědomil, že některé písničky zní moc popově, tak jako by můj cíl byl se od popu dostat co nejdál pryč. Teď jsem, kde jsem a vyhovuje mi to, žánrově se nijak nevymezuju. Náš basák říká, že ty naše písničky zní všechny jinak, ale i tak, když si to někdo poslechne, tak mi řekne: „Jo, to jsi ty.“ Proto jsem si vymyslel psychedelic bigbeat, žejo, aby mi nedávali nějaké jejich nálepky jako garage, Ty Segall…

Děláš si nějakou propagaci? Vím, že je o tobě obecně těžké něco sehnat, je to tvůj záměr nebo se prostě jen nerad sám propaguješ?

No, ze začátku jsem nechtěl, ať se uchytí ta věc „to je ten týpek, co hraje sám“. Já jsem pořád chtěl, ať to vypadá, jakože jsme celá kapela do té doby, než ji fakt mít budu. (smích) Jenže jsem věděl, že ji neseženu, když ty věci nedám ven. Kámošům, které znám dva tři roky, jsem řekl: „Potřeboval bych lidi do kapely, nechtěl bys hrát se mnou?“ A oni: „Víš, já nemám čas a tak.“ Vyšlo to ven – bang – o týden později: „Hej kámo, nechceš ještě tu basu?“

Z čeho se teď teda skládá tvoje kapela?

Teďka jsme já, pak je tam Štěpík, který má svůj projekt, ten se jmenuje Dandelion and the Burdock. No a potom Pavel, bubeník z Old Folks House, a přidal se k nám ještě Vojtěch, basák. Nestihli jsme nic nacvičit. Ale v tomhle složení to vypadá zatím dobře. Ještě jsme nehráli teda všichni čtyři pohromadě. (smích)

Takže teď si hudbu nahraješ a potom si ji pustíš a do toho hraješ sám na kytaru?

Takhle hraju teďka, jo, což je u téhle hudby celkem… nevím no, není to úplně ono. Ale dobrá zpráva je, že jediný, kdo to může naživo zkurvit, jsem já.

Kde čerpáš inspiraci?

Beatles. Teďka si prokousávám cestu k White Album, které prostě nebudu mít nikdy rád. Jsou to dvě alba, z kterého mohlo být jedno nejlepší album na světě, a udělali z toho dvě na půl dobré. Tím si teď morduju uši, abych si mohl říct: „Jo, uzavřel jsem to. Mám to rád všechno.“ Já jsem popravdě fanatik, dokonce jsem kvůli Beatles přestal chodit do školy. V nějakém čtvrťáku už mě to začalo všechno srát, jsem si začal psát omluvenky a jen jsem ležel doma a poslouchal Beatles. To byl nový svět, slyšel jsem Abbey Road a říkal si: „Co tyvole, tohle nemůžou být Beatles!“ Takže Beatles a asi Doors do jisté míry. King Gizzard mě dostali teďka. Zase v jiném ohledu, v té časové preciznosti, která mi totálně chybí. A zapomněl jsem na Floydy, rané Floydy. První dvě cédéčka, Syd Barrett, totální bomba.

Jak skládáš? Inspiruješ se nějakými momenty ve svém životě, nebo tě napadne nějaká blbost, když se zhulíš a řekneš si: „Joo, to by mohlo znít dobře!“?

Většinou si drnknu na kytaru a už mi to tam začne hrát všechno, jakože mi někdy stačí dva akordy k tomu, abych slyšel, jaký bude break na bicí v třetí minutě a tak.

A co texty? Ty taky píšeš jen tak, nebo se do nich snažíš vložit nějakou hlubokou myšlenku o zkaženosti tohoto světa?

© Lucie Nohlová

Hodně textů, a to ti řekne milion lidí, kteří něco skládají, vznikne tak, že si hraješ na kytaru a do toho si zpíváš něco anglicky, cokoliv co tě napadne: car, peace, barák, vole, cokoliv prostě, co ti sedne do huby. Jakoby na úkor textu se ti vytváří melodie zpěvu. Alespoň tak je to u mě a ten text potom doděláš později. Kurt Cobain říkal: „Music comes first.“ Ono je strašně těžké napsat nejdříve text a vymyslet k tomu hudbu, protože předem napsaný text je perfektní ve formě v jaké je napsaný, většinou to zní jako nějaká super básnička, všechno se ti rýmuje, pak to máš napasovat mezi takty a jsi v prdeli.

Jak se cítíš, když hraješ?

Nervózní. Testoval jsem různé stavy. Já teda moc koncertů neměl, ale i tak jsem zkoušel různé kombinace: jenom se zhulit, zhulit a ožrat, jenom ožrat. No a tak jsem zjistil, že nejlepší je být střízlivý. Aspoň toho tolik neposrávám.

„Ty mi nebereš telefony?“
„My děláme interview, vole! Já nemám telefon u sebe.“
„Aha, tak to jsem asi neměl tak řvát.“
„Ale tak můžeš klidně něčím přispět.“
„To je Kuře, který se mnou hrál v Magic Jesus! Pozdrav.“
„Čáu.“
„To tam bude v tom napsané: Kuře: Čáu.“

Jaké máš ambice do budoucna?

Já jsem vždycky chtěl a věděl, já nevím, už od nějakých jedenácti, že budu hrát a… ono to zní blbě, ono to zní, že strašně moc věřím naší hudbě, ale to není úplně o tom. Já spíš mám větší mínění o tom, že to chci fakt dokázat a že to dokážu – ne kvůli tomu, že je moje hudba dobrá nebo špatná, ale kvůli tomu, že prostě chcu. Chcu to tak moc, že jsem se dostal do fáze, kdy mi někdo řekne: „Kámo, jsi v Česku, nemáš šanci.“ A pro mě to není argument, ani nezačnu pochybovat, pro mě je to takové jako: „No a co, venku svítí slunko, no a co.“

Kuře: Do budoucnosti kapela a cédéčko, jak to vidíš?

Album hodně dlouho nebudu vydávat, mám strašně moc matroše na to, abych vydal za rok, já nevím, třeba 4 EPčka a v tom chci pokračovat. Dělat celé album je takové… nevím, nemyslím si, že mám matroš, který by se sešel na celém albu. Třeba deset songů, které by spolu korespondovaly, to asi ne. Ale na ty EPčka to stačí a vypadá to, že hodně děláš, když furt něco vydáváš.

Co bys doporučil z české scény?

The Madhouse Express. Určitě jestli bych někoho měl vypíchnout, tak je. Oni tím prostě totálně žijou. Fakt hrajou psychedelic a když hrajou psychedelic, tak to na nich na té stagi vidíš, umí skvěle pracovat s atmoškou. A Vellocet Roll, ti mě hodně překvapili. Mají strašně pěkné kytary, to jsem čuměl, zmrdi.

Co pro tebe vůbec znamená psychedelie?

Pfffrr… Víš co, já ti řeknu… to, co je psychedelie, poznáš na člověku, který to nikdy neslyšel. Lidi, co to neposlouchají, mi často říkají, že to je hudba, u které se cítí divně, nejistě, nepříjemně. To je ta definice, není to pro každého. Máš to předem nastavené a jen tak to v sobě nevzbudíš. Buď se cítíš divně, nebo se v tom cítíš skvěle.