Originální (a delší) článek „L.A. Woman And The Last Days Of Jim Morrison“ vyšel prvně v září roku 2009 v časopise Classic Rock, poté online v listopadu 2014 na www.classicrock.teamrock.com.
© 2009, Max Bell
© překlad Kateřina Bínová, revize překladu Matěj
Originální článek
Jimův a Pamin vztah dosáhl kritického bodu během posledních dnů Jimova života. Pam, trpící sklony k sebevraždě, trávila často večery s Hraběcími, přičemž když byla příčetná, trýznila Morrisona pro nedostatek jeho spisovatelské aktivity. Morrison nebyl připravený připustit porážku. Napsal obchodnímu řediteli společnosti Elektra Bobu Greenovi 28. června. „Paříž je za slunce nádherná, vzrušující město stvořené pro lidské bytosti. Před časem jsem mluvil s Billem [Siddonsem] a řekl jsem mu o našem přání zůstat tu po neomezenou dobu.“ Pamela měla v plánu koupit nějakou starou nemovitost, možná opuštěný kostel, kde by Jim přestal být rockovou hvězdou a stal se básníkem. Morrison požádal Greena „o něco jako vyúčtování obecně? Také kopii partnerské smlouvy, pokud byla kdy vůbec dokončená“. Finanční rezervy se krátily, tudíž požádal Greena, aby se obrátil na Paminu sestru a jejího manžela – „nechceme být v ničem zapletení“ – zařídit nové kreditní karty – „mohli bychom je udělat na obě naše jména“ – a poslat šek na 3000 dolarů. „Účty za bydlení nás dohání.“ Také dojemně požádal Greena, aby se ujistil, že je o jeho psa Sage dobře postaráno. „Pošli Judy [Pamina sestra] 100 babek na psa.“ Neznělo to, že by měl Jim vůbec v plánu se do Kalifornie vrátit.
Jim miloval návštěvy knihkupectví jako Shakespeare And Company blízko Notre Dame. Byl fascinován atmosférou Paříže stále se vzpamatovávající z nepokojů v roce 1968. Psal krátké verše často sedíc na lavičce na poklidném Place des Vosges – jeho oblíbeném místě. V básni The Sidewalkers Moved, kterou složil pár dní před svou smrtí, napsal: „Připojte se k nám v demonstraci“.
Jim, Pam a Ronay [Jimův přítel] prožili 28. června v Chantilly; měli oběd v Hotel de l’Oise, kde Ronay pořídil poslední známé zpěvákovy fotografie. Na jedné objímá Pam. Na jiné hází na Ronayho jeden ze svých nejlepších úšklebků. „Idylický den,“ říká Ronay. Ten večer zpět v Paříži měla Pam u sebe větší množství heroinu. Později řekla přátelům, že Jim začal s tou drogou experimentovat, aby si zajistil její společnost, „šňupajíc lajny z kreditky“.
Morrison byl zahlédnut americkým fanouškem 1. července, večeřel sám, pil bílé víno a žvýkal toust v baru Le Mazet po zuřivé hádce, kterou měl s Pam v sousední restauraci blízko Beautreillis, které přihlíželi dva němečtí studenti sdílejíce s nimi stůl. Herve Muller Jima neviděl od té doby, kdy šli na představení hry Roberta Wilsona, Le Regard Du Sourd [Pohled hluchého muže], v Theatre de la Musique 11. června. Muller si vzpomíná, že Ronay se během přestávky zvedl a s Morrisonem opustili divadlo. Uchýlili se do koktejlového baru Rosebud, kde Morrisona otravovali fanoušci, přesunuli se do La Coupole, poté na Pamina feťácká místa na Saint Germain v doprovodu dvou okázalých gentlemanů – „divných kocourků“ – předtím Morrison a Pam strávili chvilku popíjením v Café de Flore, Les Deux Magots a Brasserie Lipp s pár zpustlými celebritami. Muller už nikdy Morrisona neviděl.
Nicméně zavolal do zpěvákova bytu okolo poledne 3. července.
„Zvedl to Ronay a zněl divně,“ Herve vzpomíná ve své knize Jim Morrison Au-Dela des Doors. „Řekl, že Jim a Pam odjeli na víkend pryč. A přesto už byl zřejmě Jim Morrison čtyři až pět hodin mrtvý v horké vaně.“
Ronay myslí, že Muller mohl volat dříve. Morrison řekl, že nechce žádné návštěvy.
„Tolik lidí využívalo jejich známostí jako ta příšerná novinářka [Tere Tereba], která na Jima jednou narazila v restauraci La Coupole a najednou do detailu píše dialog o jejich večeři [„čokoládovou pěnu pro dámy, prosím“] – to je nesmysl.“
Poté co žil Ronay pět týdnů s Jimem, přestěhoval se do pokoje v domě Agnes Vardové na Rue Daguerre, kde filmařka pracovala na dialogu pro scénář k filmu Poslední tango v Paříži s režisérem Bernardem Bertoluccim. V hlavní roli Marlon Brando, vydán v roce 1972, pojednává o Američanovi ve vyhnanství v Paříži, který umírá. Později bylo řečeno, že byl film inspirován Morrisonovým příběhem.
Morrison a Ronay se procházeli v Marais ráno 2. července. Morrison koupil Pamele šperky. Jedli v Ma Bourgogne, restauraci specializující se na bohaté alsaské jídlo, kde se Morrisonovi vrátily jeho dávicí záchvaty. Jim volal na ševce, aby sesbírali nějaké boty. Jim byl rozrušený, spíše než deprimovaný, jak tvrdil Ronay. Ten opustil Café de Phare po pár pivech kvůli večeři s Vardovou. Morrison ho prosil, aby zůstal: „Poslední malé pivo! No tak. Udělej to pro starého přítele“. Ronay souhlasil. Morrisonovy záchvaty byly nyní intenzivní. Ronay se podíval naposledy na živého Jima v Place de la Bastille. Uviděl obličej jako masku smrti. Morrison vycítil jeho pohled a zeptal se: „Dobře – co jsi viděl?“.
V domě Vardové popsal Ronay své znepokojující odpoledne. Šli na večeři přibližně ve stejnou dobu, co nejspíše Jim a Pam vyrazili na čínu. Ronay páru doporučil shlédnutí filmu Pursued, Freudovský western odehrávající se v Novém Mexiku, v hlavní roli s Robertem Mitchumem, o mladém chlapci, jehož rodina je vyhlazena. Co se stalo v čase mezi Ronayho odchodem to pozdní odpoledne a následnou smrtí Jima Morrisona se nyní stává záhadou.
V 17:40 následujícího dne, 3. července, Pamela učinila své oficiální prohlášení policistovi Jacquesovi Manchezovi prostřednictvím Ronayho okamžitého překladu. Předchozího večera, jak řekla Manchezovi, jí bylo nevolno, tudíž Morrison večeřel sám v Le Quattier, Rue Saint-Antoine, kde patrně snědl sladko-kyselou čínu, kterou spláchl hromadou piv. Když se vrátil, šli – nebo možná jen Jim – do kina Action Lafayette na film Pursued. K Morrisonovu vzteku byl film špatně otitulkován.
Znuděný a zdrogovaný se Jim vrátil okolo jedné v noci 3. července. Jako obvykle rozdělal oheň – i přes to, že bylo tu noc teplo. Snažil se psát u svého stolu do kroužkového reportérského bloku, který bude později znám jako jeho poslední Francouzský zápisník. Třetí den po sobě šňupal heroin ze zrcadla. Společně s Pam sledovali sekvence z jejich videí, která vznikla během cest po Evropě.
Pam říká Manchezovi: „Můj přítel [ani jednou nemluvila o Jimovi jeho jménem] vypadal zdravě a velice šťastně – ale všimla jsem si, že s ním bylo něco v nepořádku. Poté jsme přehráli nějaké nahrávky, které jsem našla v ložnici a pak jsme hráli hudbu a leželi dvě hodiny na posteli… Myslím, že okolo 2:30 jsme usnuli, ale nevím, kdy přesně. Gramofon se sám vypl.“
Manchez se ptá: „Měla jste se zemřelým sex?“ Pam odpovídá: „ Ne, včera v noci jsme spolu nespali. Okolo půl čtvrté ráno, tuším, v ložnici nejsou hodiny, mě můj přítel vzbudil zvukem toho, jak dýchal. Bylo to tak hlasité, měla jsem dojem, že potřebuje pomoc. Chtěla jsem svému příteli pomoci. Ptala jsem se ho, zda chce doktora. Ne. Řekl, že je v pořádku a že si jde dát horkou koupel. Vlezl do vany, ale pak mě volal, protože mu bylo špatně… Dala jsem mu oranžový kastrol a můj přítel do něj zvrátil jídlo, které předtím jedl a já si všimla… chuchvalců krve.
„Špatně mu bylo celkem třikrát. Napotřetí už to byla jen krev… Vyklopila jsem ten kastrol do umyvadla… A pak ho umyla. Vtom můj přítel říká, že se cítí divně. ‚Ale není mi tak blbě, abys mi volala doktora. Už je mi líp… Už je to pryč… Jdi do postele!‘, řekl mi… „Já zůstanu ve vaně a přijdu za tebou později.“
„Myslela jsem, že vypadá lépe, bylo mu zle, ale pak se mu vrátila barva a tak jsem šla do postele klidná. Nevím, kdy jsem usnula, ale vzbudila jsem se později a uvědomila si, že můj přítel není v posteli se mnou. Běžela jsem do koupelny a viděla, že je stále ve vaně s hlavou dozadu jakoby spal. Okolo nosních dírek měl krev. Myslela jsem, že musí být nemocný nebo že je v bezvědomí. Snažila jsem se ho vyndat z vany, ale bylo to pro mě nemožné. V tomto momentu jsem zavolala panu Ronaymu a on přišel s paní Agnes Demy [aka Vardovou] a ti za mě zavolali na policejní stanici.“
Toto bylo Pamino prohlášení. Co ale policii neřekla, ale Ronay ano, bylo toto: Jim se vrací a poslouchá alba Doors, soustředíc se na jednu konkrétní píseň – Not To Touch The Earth [z alba Waiting For The Sun, která odkazuje na smrt Johna F. Kennedyho]. Pár si bere více heroinu. Jim pokračuje v pití. Ve tři ráno si odkývnou 86% čistý heroin, kterým se sjíždí francouzská undergroundová scéna. Pokud věříme Pamině prohlášení, je probuzena Jimovým záchvatem kašle. Dává si koupel. Zvracení. Spánek. Po rozbřesku se Pamela probouzí, aby zjistila, že je Morrison stále v koupelně. Ve strašné připomínce textu Cars Hiss By My Window –„Neslyším mou baby, přesto volám a volám“ – si myslí, že slyší Jima volat: „Pamelo – jsi tam?“ Když ho najde ve vaně, uvědomuje si, že Jim je buď mrtvý nebo umírá. Volá Ronaymu a Vardové a možná také hraběti Jean de Breteuil.
Tyto verze byly poslední dobou akceptovány. Nicméně v roce 2007 Sam Bernett – rodilý Francouz, někdejší novinář New York Times a autor několika knih pojednávajících o francouzské kultuře, publikoval knihu, která potvrzovala příběh, jenž koloval kolem Paříže 36 let.
Sam Bernett dělal manažera Rock’n’Roll Circus od jeho otevření roku 1969. Podle Bernetta se Morrison objevil v klubu okolo jedné ráno a objednal si lahev vodky. Morrison již nebyl pro Bernetta někým neznámým.
Bernett: „Byl jsem v klubu tu noc 2. července a Jim přišel okolo jedné ráno 3. července. Jako obvykle seděl u baru. Byl tam s nějakými kamarády, ty jsem neznal. Čekal, že mu přinesou nějaké věci pro Pamelu. Často to dělal tady nebo chodil do malých kaváren a za dealery na ulicích v Saint Germain. Čekal. Pil, mluvil, já poslouchal, ale nebyl jsem vždy u něj. Koupil jsem mu pití. Okolo druhé ranní přišli dva muži a po dvaceti minutách již nebyl u baru. Zmizel.“
Ti dva muži byli pravděpodobně dealeři spojení s Jeanem de Breteuil. Jejich pravá jména se ztratily v čase, ale jeden z nich měl údajně přezdívku Le Chinos a ten druhý Le Petit Robert. Bernett byl poté zalarmován dívkou, co měla na starost toalety na prvním patře.
„Měla obavy, jelikož jedny dveře byly zamčeny hodně dlouho a lidé si stěžovali, že se nemohou dostat dovnitř. Bušili na dveře: ‚Je tam někdo?‘ Žádná odpověď. Tak jsem to šel zkontrolovat s ní. Opravdu žádná odpověď. Nevěděl jsem, že za těmi dveřmi je Jim. Zavolal jsem securiťáka, aby rozrazil dveře a uvnitř byl Jim. Seděl na záchodové míse, nereagoval, jako kdyby spal nebo byl knockoutovaný, jeho kalhoty lehce spuštěné. Seděl s hlavou vpřed a rukama vzad – doopravdy jako mrtvý muž. Zatřásl jsem s ním, podíval se na jeho obličej, stále žádná reakce. Na nose a rtech měl pěnu. Řekl jsem té dívce, aby sehnala doktora. Měl jsem kamaráda, každodenní zákazník, byl v klubu. Přišel, podíval se na Jima a začal drobnou prohlídku, potom se na mě podíval a řekl: ‚Ten chlap je mrtvý‘.“ Bernett zvládl zavolat záchranku, ale dealeři se znovu objevili. ‚Není mrtvý. Je jen v háji.‘ Říkali: ‚TNevolej policajty, nevolej jeho rodině. Vezmeme ho domů, víme, kde bydlí.‘ Já odpověděl: ‚To nemůžete! Musíme zavolat policii a záchranáře.‘ ‚Ne!‘, odvětili oni. ‚Zapomeňte na to. My ho vezmeme a odejdeme zadním vchodem.‘ ‚Klub se za námi zavře.‘ Já řekl, že to nemohou udělat. ‚Ne, já jsem tu šéf – to vy budete dělat, co já řeknu.‘“
„Ti dva chlapi ho sbalili a vzali ho pryč z klubu přes Alcazar ven dveřmi do ulice naproti Rue de Seine a vstupu do Circusu. Alcazar už měl zavřeno, kabaret skončil, bylo tam jen pár lidí, co koukalo, co se děje. Vzali ho do bytu. Bylo mi řečeno, že ho dali do vany a čekali hodinu a půl, než zavolali záchranáře. Pamela byla v bytě, byla úplně mimo, křičela. Úplně sjetá.“
Bernett zůstává mlčet 36 let a pak napíše knihu The End – Jim Morrison [2007, Prive] mimo Francii přivítanou skepticismem. V novém interview s Classic Rock ale Patrick Chauvel (nyní oceňovaný válečný fotograf – profese, kde život přichází v risk kvůli reportování pravdy) potvrzuje Bernettovu verzi.
Chauvel říká: „Jean-Marie Riviere, šéf Alcazaru a král pařížských hudebních hal a scén nočních klubů se do toho zapletl. Mluvil s několika chlapy včetně mě a říkal: ‚Máme tu problém.‘ Zavolali doktora a požádali nás, abychom zůstali poblíž, abych to zkrátil, museli jsme ho dostat ven, protože kdyby našli Jima Morrisona mrtvého v klubu, pro klub by to znamenalo konec.“
V pozici zaměstnance udělal Chauvel to, co mu bylo řečeno. „Měl jsem strach? Hmmm. Někdo akorát plýtval svou fantazií. Nikdo o tom nevěděl, kromě pár kluků, šéfa, určitě Sama a možná Cameron [Watson, pařížský klubový DJ]. Všichni to chtěli ututlat. Byla to pro ně nepříjemnost a tak ho vzali tunelem mezi kluby, který spojoval toalety a nahoru po schodech ven dveřmi z backstage. Šéf měl obavy, aby doktor nebo reportér něco neřekli, tak Jima evakuovali do auta.“
Pomáhal?
„Ano, pomáhal jsem ho nést zabaleného v dece, nemůžu stoprocentně říct, zda byl mrtvý, ale nehýbal se. To určitě ne. Jo, myslel jsem si, že je to bizarní, ale zrovna jsem se vrátil z Vietnamu. Viděl jsem hodně divných věcí. Nějak byl položen na zadní sedadlo Mercedesu. Nevím, kdo řídil auto. Řekli mi, že ho vzali domů. Ne, neviděl jsem odjíždět auto. Pomáhal jsem ho naložit dovnitř a poté jsem šel zpět do Circusu. Chtěli, aby vše vypadalo co nejvíc normálně. Pamatuji si, že jsem ho na zadní sedadlo pokládal velice jemně a proto jsem si možná myslel, že je pořád naživu. Viděl jsem obrys, ten masivní obrys.“
Co si Chauvel myslel, že se Jimovi stalo? „Slyšel jsem, že Jim drogy koupil od někoho jiného, protože chlápka, od kterého bral do té doby, zabásli nebo co,“ říká. „Takže Morrison se toho večera zapletl s nějakým novým chlapem a heroin nebyl tentýž. Byl mnohem čistší a to Jim nevěděl. Předávkoval se.“ Pokud je tato zpráva pravdivá, a mnoha Pařížanů věří, že je, oficiální příběh Pam Coursonové musí být v podstatě fiktivní. Chauvel si dokonce vzpomíná na lidi, kteří pomáhali.
„Většinu jsem znal od vidění. Pamatuji si jedno jméno: Dominique Petrolaci, Korsičan. Byl to hlavní barman a dobrý přítel, co mi sehnal mou práci. Zastřelil se krátce poté na party – přede všemi si dal pistoli do úst.“
Teorií okolo Jimovi smrti je nespočet. Během průzkumu pro tento článek poskytl jeden pařížský zdroj domněnku, že Pamela té noci nebyla v bytě, nýbrž spala s jednou extrémně známou [nejmenovanou] francouzskou celebritou. Ale hrabě Jean de Breteuil byl zcela určitě spatřen Alainem Ronaym, jak se potlouká ulicemi s kamarádem.
„Vypadal jako gauner,“ řekl Ronay Vardové, která ho také poznala. „Spráskal bych jeho krejčího,“ bylo Ronayho svérázné posouzení.
Nikdy se nedozvíme, zda byla Pam doma, když muži dorazili s Jimovým tělem. Ale víme, že Marianne Faithfull prohlásila, že Pamela volala Jeanu de Breteuil okolo šesté ráno.
Podle autobiografie Faithfullové: „Byli jsme v L’Hotel. Najednou musel Jean odejít. Vystřelil z místnosti. Nevrátil se hned, nýbrž brzy ráno velmi rozrušený. Byla jsem sjetá. Z ničeho nic mě zmlátil. Zeptala jsem se, zda si to tam užil. Odpověděl: ‚Sbal se, jedeme do Maroka.‘“
Faithfull tvrdí, že se Jean bál o svůj život. „Jim Morrison se předávkoval a to on mu poskytl ten herák. Sám sebe viděl jako hvězdného dealera. Nyní byl jen malý dealer ve velkém průšvihu. Jean mě vzal do Tangeru. Byla to katastrofa, měli jsme oba strašný absťák. Než jsme opustili Paříž, Jean se v záchvatu paniky zbavil všech drog, co u sebe měl.“
Aby toho nebylo málo, hrabě se chlubil, že to byl on, kdo prodal Janis Joplinové ten osudný heroin, co ji zabil v říjnu 1970. V sobotu 3. července Jean a Marianne dorazili do Marrakéše a zůstali s jeho matkou v nechvalně známé Villa Taylor, kam se jezdí poflakovat smetánka. Uznávaný muzikolog Roger Steffens s nimi a mnoha dalšími toho dne povečeřel. Popsal ten výjimečný večer v dopise adresovaném jeho rodině dne 9. července.
„Hraběnčin syn Jean, pohledný jednadvacetiletý playboy, příslušník smetánky, který v listopadu zdědí titul po jeho nedávno zesnulém otci, dorazil neočekávaně do Marrakéše minulou sobotu,“ napsal Steffens. „Pár zrovna dorazil po dvou velmi intenzivních dnech v Paříži, které započaly autonehodou, zahrnovaly pokus Jeanovy nejlepší přítelkyně pořezat si zápěstí a završené telefonním hovorem jiné Jeanovi staré známé, Pamely Coursonové, jenž pobývala v Paříži se svým manželem Jimem Morrisonem, zpěvákem kapely The Doors. Prosila Jeana, aby přispěchal do jejího bytu a když tam dorazil, našli Morrisona mrtvého ve vaně patrně předávkovaného drogami. Když už toho bylo příliš, Marianne a Jean naskočili do letadla směřujícího do Marrakéše pro poklidný víkend v ústraní.“
Dnes si Roger vzpomíná: „Jean a Marianne vypadali dost zfetovaní a mimo, když vyprávěli ten sled událostí. Byli velice rozrušení… S Jeanem jsem se seznámil přes jeho matku, hraběnku de Breteuil, druhou ženou a první láskou – byť neurozenou – nedávno zesnulého hraběte. Matka Jeana zbožňovala, ale on byl ve skutečnosti marnotratný drogový dealer, který za sebou zanechal mnoho neštěstí.“
A to skutečně zanechal – zahrnujíc Talithu Getty, Pamelu Coursonovou, Jima Morrisona a jeho samého. De Breteuil do roka zemřel v Tangeru na silné předávkování heroinem.
Marianne Faithfull odmítla poskytnout pro tento článek interview.
Alain Ronay a Agnes Vardová se znovu objevují v oficiálním příběhu, když jim Pam volá okolo osmé ráno 3. července.
„Prosím, zavolejte záchranku. Myslím, že můj Jim umírá. Je ve vaně. Okolo nosu má krev. Prosím, zavolejte za mě.“ Vardová nyní tvrdí: „Pamela volala ke mně domů a já to zvedla. Zavolala jsem hasiče – les pompiers. Při nehodě se volají vždy, jsou první pomoc – jako záchranka. Řekla jsem jim: ,Jeďte přímo na tuhle adresu. Na tom místě může být někdo v bezvědomí.‘“
„Ronay poskytl přesnou adresu. Jeli jsme tam spolu, dorazili tam a jeden hasič řekl, že už je moc pozdě, že je již mrtvý. Poté přišel doktor [Max Vasille, rodinný lékař Vardových] a udělal to, co lékaři dělají. Bylo to beznadějné.“
Co si myslí Vardová a Ronay o Bernettově popisu? Ronay tvrdí, že ten příběh o toaletě je směšný. Ověřte si fyzickou pravděpodobnost. Lidé by si toho těla všimli. Jak by ho vynesli ven z klubu přímo do taxíku na Rue Mazarine a tři patra po schodech nahoru, aniž by si jich nikdo nevšiml? To není možné.“
Agnes Vardová je kritická ještě víc. „Nikdy jsem tu knihu nečetla, ale vím, že to, co tvrdí on, je hovadina. Vše, co vím, je, že jsem viděla Jima Morrisona pár dní před tím, než zemřel a nevypadal vůbec dobře. Prostě na tom nebyl dobře, tohle si já pamatuju. Potom ráno mi volala Pamela a říkala, že Jim nevypadá dobře. Alain mi volal den předtím, a že prý Jim na tom není dobře – takže nic extra. Jemu nebylo dobře. Ale podívejte: Já nejsem ta, co ho držela za ručičku. Neptejte se mě, co si jiní lidé myslí. Necitujte mě v něčích hloupých knížkách.“
Je to hloupé? Bernett a Chauvel si to nemyslí.
„Zpočátku jsem si nemyslel, že oficiální verze příběhu byla kravina,“ říká Chauvel. „Myslel jsem, že ho vzali zpátky a on zemřel ve vaně, když se z toho snažil dostat. Ale proč posílat pro doktora před tím, než k tomu došlo? Jakmile se to stalo, zavřeli toalety, postavili tam na stráž jednoho muže a řekli, že toalety jsou rozbité. Byly to dámské toalety. Nejsem jediný, kdo vypráví tento příběh. O tom není pochyb.“
„Druhého dne říkali, nebo to byla fáma, že Jima svlékli a položili ho do vany s velmi horkou vodou – tak horkou, že doktor, který potvrdil jeho smrt, nemohl změřit přesnou teplotu těla. Mohl se zmýlit [v odhadu času úmrtí], takže možná je to pravda. Nevím.“
Mimo nevyřčeného příběhu, který ležel ladem přes třicet let, se Paříží hemžily drby, dokonce i místní noviny se tím zaobíraly.
„Pamatuji si novinový článek [uveřejněn v Le Parisiene], který se objevil pár dní po Morrisonově smrti,“ vzpomíná Chauvel. „Psalo se tam [zhruba] – ,Jim Morrison je mrtev, ale jeho mrtvola se stále přesouvá.‘“
První úřední osoba, která viděla Morrisonovo mrtvé tělo byl Alain Raisson, francouzský hasič/záchranář, který nyní žije v Riu. Ten potvrzuje událost svého příjezdu do Jimova bytu společně s pětičlenným týmem. Tělo bylo ještě teplé a tak se tým rychle snažil zpěváka oživit.
„Položili jsme ho na postel, abychom mohli udělat srdeční masáž. Snažili jsme se ho oživit, ale nepovedlo se nám to. Bylo to krátké, silné, reálné a rychlé shledání.“ Teplo, jak později zjistili, pocházelo z teplé koupele. Doktor, který dorazil o pár minut později, byl překvapen, když mu řekli, že tomu muži v marocké róbě bylo jen 27.
„Vypadá o hodně starší. Byl bych řekl, že je mu takových 57 let.“, prohlásil doktor.
Byl rád, že může oznámit, že pacient zemřel přirozenou smrtí. Srdeční selhání patrně způsobeno dýchacími problémy, takový byl jeho verdikt. Netřeba provádět pitvu. Když psal Bernett svou knihu, kontaktoval Raissona a hlavního záchranáře. „Hasič mi řekl, že Morrison zemřel mnohem dříve. Řekl: ,Ten muž už je mrtvý přinejmenším několik hodin.‘ Policejní komisař to potvrdil. ,Věděli jsme, že je s tím příběhem něco v nepořádku,‘ řekl. ,Ale podívejte, je léto a já jedu zítra na dovolenou.‘ Chtěl to rychle dokončit a tak prostě podepsal ty papíry. Nevěřil příběhu, který mu byl vypovězen v bytě. Řekl, že to bylo divné a falešné, ale nechal to být.“
Přibližně v devět ráno se tu sobotu okolo Rue Beautreillis rojila místní policie a na ulici se shromáždil malý hlouček přihlížejících. Coursonové a Ronaymu se podařilo opustit byt ve dvou případech: aby kontaktovali pohřební zřízence a potvrdili úmrtní list na radnici – obtěžujíc tím šéfa policie. Než přijel, Pamela stihla spláchnout do záchodu její ulitý heroin a spálit část Jimových dopisů a poznámek.
„Proč?“, byla později tázána, když rošt doutnal. „Nesmí si to přečíst… tyhle věci,“ odpověděla svým zpěvavým hlasem.
V časných ranních hodinách 3. července, pár hodin před oficiálním časem úmrtí, se stala podivná věc. V klubu Le Bulle DJ Cameron Watson v doprovodu dvou mužů učinil prohlášení do místního rozhlasu. Přerušením hudby si Watson řekl o pozornost. „Dámy a pánové, dnes večer v Rock’n’Roll Circus zemřel Jim Morrison.“
Paříží se brzy šířily drby. Jima Morrisona zabila korsická mafie. Zavraždil ho marseilleský nájemný vrah. Zemřel po rvačce s hrabětem a jeho kumpány. Spáchal sebevraždu. CIA mu dala smrtící dávku. Pod vanou byly zkrvavené dýky. V hlavě měl dva průstřely. Na těle měl pohmožděniny… Uprostřed dohadů je jisté to, že než aby Coursonová nechala převézt Morrisonovo tělo do márnice, trvala na francouzské tradici a nechala rakev s Morrisonovým tělem v ložnici. Každou chvíli se objevil „ledový muž“ s velkými kostkami a kanystry suchého ledu, aby zůstalo tělo relativně čerstvé.
„Takhle to děláme my ve Francii,“ říká Vardová. „Španělé to tak dělají. Židé a Arabové to tak dělají. Tělo zůstane v dobrém stavu. To samé jsme udělali s mým mužem Jacquesem Demy. Nedali jsme ho do lednice nebo pod postel.“ Proti tvrzení, že Pamela spala s Jimovým tělem Vardová říká: „Pam po Jimově smrti nezůstala sama. Byla u mě doma a přes den se vracela zpět do bytu. Měla okolo sebe lidi po celou dobu. Sekretářka [Robin Wertleová] tam byla. Policie a pohřební zřízenec měli klíče od Rue Beautreillis. Když lidé tvrdí, že Bill Siddons zorganizoval Jimův pohřeb v Pere Lachaise, není to pravda. Já jsem to udělala. Pomáhala jsem s uspořádáním. Nebylo jednoduché dostat cizince na Pere Lachaise. Nicméně Jacques a já jsme to organizovali s Alainem. Sekretářka [Wertleová] neudělala nic. Jen jsem si jí všimla na pohřbu, když jsem tam stála s jinou ženou. Nebyl tam žádný duchovní. Vše bylo uděláno rychle a řádně. Prostě normálně. Bylo štěstím tam být? Byli byste tam rádi byli? Ten muž byl mrtvý! Přeji si, aby stále žil. Nikdo ho nemůže nahradit.“
Ronayho zápletka se opět liší. „Nechal jsem Jima zpopelnit v Pere Lachaise,“ tvrdí. Smrtelnou ironií bylo, že Morrison zřejmě hřbitov navštívil na konci června a byl uchvácen uměleckým nadáním obyvatel. „Byl to můj nápad. Byl jsem jediný člověk v pohřebním salonku. Vybral jsem si to. Šel jsem sám. Agnes s tím nemá co do činění. Bill Siddons se o to nemohl přičinit. Uměl vůbec francouzsky? Počkejte moment. Tak už dost. Robin Wetrleová? Nemá s tím nic společného. Zmizela. Hádám, že se pak znovu objeví, jako ve všech dobrých mysteriózních příbězích. Siddons kontaktoval Pam. Neměla žádné peníze a ztrácela nervy. Agnes se k ní chovala hezky. Agnes mě dovezla na pohřeb. Pam chtěla Jima zpopelnit v LA, proboha! Cože? Mít tam exkurze každé dvě hodiny?“
V pondělí 5. července volal manažerovi The Doors Billu Siddonsovi do kanceláře v London Elektra Clive Selwood, který mu řekl: „Už mi volali tři novináři a ptali se, jestli je Morrison mrtvý.“ Siddons strávil šest hodin tím, že se snažil dovolat Pam. Zastihl ji v poledne.
Siddons: „Povídám jí, jsem přítel, jedu hned do Paříže. Byl to divný let. Nejel jsem tam jako oficiální reprezentant The Doors, jednoduše jsem jí jel pomoci. Do bytu jsem se dostal v úterý ráno, když byli všichni místní pracovníci v kavárnách a pili své kávy a brandy. Pam byla sama. Byla schopná jasně uvažovat, ale byla úplně rozrušená. Už nevypadala tak mladistvě. Snažil jsem se spolupracovat nejlépe, jak jsem jen mohl.“
„Bylo mi jednadvacet. Neznal jsem způsob, jak se s tím vypořádat. Chodili jsme celý den po městě. Na americké ambasádě vyplnila záznam [formulář „Úmrtí amerického občana v cizině“] a šli jsme do krematoria.“
Pak je tu příběh o tom, jak Siddons sehnal dražší jasanovou rakev, ve které by zpopelnili jeho přítele. „Není to pravda,“ říká Siddons. Jeho první dojem při setkání s Jimem Morrisonem, když dělal v pubertě roadieho pro The Doors, byl „děsil mě k smrti“. Neměl v úmyslu vidět tělo svého přítele, které bylo nyní konečně zapečetěno pro pohřeb. Fakt, že nikdo z party okolo The Doors neviděl Jimovo tělo, se stal jedním ze základních kamenů konspirační teorie, že Jim je stále naživu. Není to ale teorie, ke které se hlásí Siddons.
„Zpopelnili jsme Jima ve středu sedmého,“ říká. „Bylo ráno, jeho tělo bylo vyzvednuto v bytě. Jel jsem na hřbitov s Pamelou a sekretářkou Robin Wertleovou. Ronay a Vardová jeli odděleně…“
Nosiči rakve byli neznámí. „Všichni byli rozrušení, ale byl to hezký obřad na rozloučenou. Pam řekla pár slov. Nepamatuji si, co. [Recitovala kousek Morrisonovy básně The Severed Garden]. Nevím, co se stalo Robin. Nemluvil jsem s ní dvacet let. Nechtěla s tou obsesí nic mít. Měla v tom jasno. Sloužila Jimovi a Pam velmi dobře – a Jim a Pam jsou pryč. Chovám k Robin vysoký respekt. Sehrála špičkové divadélko.“
Nikdo z The Doors ani z Electra nebyl na pohřeb pozván.
„Není to tak divné,“ říká Siddons, který uveřejnil své prohlášení ve čtvrtek 8. července poté, co se s Pamelou vrátil do Los Angeles. „My – já – jsem chtěl, aby obřad proběhl důstojně. Viděl jsem, co se stalo s Jimi Hendrixem a Janis Joplinovou. Jim byl zpopelněn s respektem a uznáním, jaké si zasloužil jakožto vynikající básník a umělec. Nevím, jaké teorie obklopují Jimovu smrt. Vše, co vím, je to, co mi řekla Pam – zemřel na infarkt. Řekla prostě: ,Šla jsem se na něj podívat… a on už s námi nebyl.‘“
V LA se zbylí členové The Doors dozvěděli, co se stalo, prostřednictvím telefonního hovoru se Siddonsem.
Ray Manzarek říká: „Na jednu stranu mě to vůbec nepřekvapilo. Jim vystoupil z kruhu. Když jsem slyšel, že je mrtvý, řekl jsem – vidíš, to tě naučí, že nemůžeš pracovat dlouhou dobu bez odpočinku! Myslím si, že to zapříčinily ty jeho výstřednosti. Samozřejmě jsme byli zničení. Druhého dne jsme šli pracovat do studia. Bylo to zdání bezpečnosti. Bylo to, jako kdyby zemřel můj bratr.“
Poslední poznámkový blok Jamese Douglase Morrisona obsahoval hrůznou zprávu: „Poslední slova, poslední slova. Pryč.“ Také děsivé sebevyhodnocení: „Lituji promrhaných nocí a promrhaných let – kašlu na to – americká hudba.“
Leave a Reply