Bonzo Dog (Doo-Dah) Band: The Doughnut in Granny’s Greenhouse /1968/ (UK)

Dnes se opět zahledíme do minulosti, konkrétně na britskou kapelu Bonzo Dog Doo-Dah Band, která excentričností své tvorby spadá do stejné sorty skupin jako The Troll či Fever Tree, jen vše je ještě absurdnější a parodičtější. Dost napovídá i fakt, že název vznikl hraním si s papírky s náhodnými slovy.

Vše začalo během studií na umělecké škole, kde se parta kamarádu bavila tím, že obcházela blešáky a kupovala si nahrávky se srandovními jmény; většinou se jednalo o kousky tradičního jazzu 20. a 30. let. Písničky se pak učili hrát a vystupovali s nimi v jakémsi kabaretním podání v hospodách.

V roce 1966 studia skončila a bývalí spolužáci se museli začít hudbou živit. Sesbírali tedy to nejlepší, co za studentská léta dali dohromady, a po šest týdnů harcovali po severní Anglii, kde zaznamenali značný úspěch.

V tu samou chvíli vyšla nahrávka Winchester Cathedral, kterou složil skladatel Geoff Stephens a nahrál ji se studiovou kapelou. Píseň se stala ohromným hitem (Top 10 ve Velké Británii, #1 v USA, cena Grammy) a o něco později vyšlo i stejnojmenné dlouhohrající album.

Vlna úspěchu vyvrcholila zájmem o turné, takže Stephens potřeboval dát dohromady kapelu, která by koncerty odehrála. S tím záměrem oslovil The Bonzos. Všichni až na Boba Kerra to odmítli, a tak Kerr přešel k The New Vaudeville Band a s sebou si vzal i tehdejší Bonzo-image (obleky gangsterského stylu, černo-bílé lakýrky) a styl vystupování.

Vzhledem k mnohem větší popularitě NWB byli záhy Bonzos ti, kdo kopírují, a proto na sebe radikální změna nenechala dlouho čekat. Když vzniklou situaci řešili, bubeník Legs Larry Smith prý prohlásil: „A proč vlastně nehrajeme úplně všechno?“ A tak se kapela odpoutala od jazzu a začala do své tvorby zapojovat rozmanité hudební žánry. Zároveň pokračovala v kabaretním stylu vystupování. A popularita rostla. To se psal rok 1967.

Bonzos byli tou dobou tak populární, že je Paul McCartney požádal, aby účinkovali ve filmu Magical Mystery Tour – objeví se na konci filmu, kde hrají svou píseň Death Cab For Cutie. Zhruba tou dobou fungovali také jako kapela v pořadu Do Not Adjust Your Set, ve kterém se v šoubyznyse otrkali tři komici – Eric Idle, Terry Jones a Michael Palin, budoucí členové skupiny Monty Python (prý se přístupem kapely k tvorbě do značné míry inspirovali). Ten samý rok vydávají Bonzos také debutové album Gorilla.

Rok na to spatří světlo světa singl I’m the Urban Spaceman (v utajené produkci Paula McCartneyho), který se stane hitem, a další album, The Doughnut in Granny’s Greenhouse, přičemž z názvu kapely zmizí Doo-Dah. Na tomto albu se objevují jejich dnes nejčastěji zmiňované nesinglové písničky, Trouser Press a My Pink Half of the Drainpipe.

V roce 1969 se kapela opravdu činila. Vydávají hned dvě alba za sebou, Tadpoles a Keynsham a zároveň absolvují dvě turné po USA, první s The Who, druhé samostatně ke konci roku. A nejspíše je tento nabitý rok definitivně vyčerpal, protože při návratu do Spojeného království se dohodli na ukončení společné činnosti – poslední koncert odehráli v lednu roku 1970.

Zbytek historie kapely jenom stručně

Kvůli smluvním závazkům se kapela musela během roku 1971 několikrát sejít a natočit album Let’s Make Up And Be Friendly, které vyšlo rok poté. Během roku 1974 prý kapela udělala několik koncertů ve Velké Británii. Další vzkříšení se událo v roce 1988, jehož výsledkem byl singl No Matter Who You Vote For the Government Always Gets In (Heigh Ho), který reagoval na tehdejší volby, ale z neznámého důvodu vyšel až v roce 1992, kdy se konaly úplně jiné volby.

Poslední záchvěv nastal v letech 2006-2008, tentokrát už bez trumpetisty a zpěváka Vivian Stanshalla, který tragicky zahynul v roce 1995 při požáru domu. Kromě živých vystoupení z této reinkarnace vzešlo DVD se záznamem koncertu v roce 2006, live CD a studiová deska Pour l’Amour des Chiens s 28 písněmi.

Dosud jsem neuvedl žádný výčet členů a to zcela záměrně. Deskripce neustále se měnícího line-upu by byla mravenčí prací a hlavně by z celého textu udělala změť jmen. Vystačím si tedy jen se zmíněním nejklíčovějších členů kapely napříč celou její dlouhou historií:

• Vivian Stanshall (trumpeta, zpěv)
• Neil Innes (piano, kytara, zpěv)
• Rodney “Rhino” Desborough Slater (saxofón)
• Roger Ruskin Spear (saxofón, „mašinky“)
• “Legs” Larry Smith (bicí)

Ačkoliv své opravdu produktivní období si kapela odbyla velmi rychle, zanechala za sebou úctyhodné dílo, které budí obdiv nejen díky své relativní rozsáhlosti, ale hlavně kvůli kvalitě a originalitě, kterou bezpochyby nabízí. Velkou škodou je, že vystoupení kapely byla minimálně natáčena, protože jak dávají tušit očitá svědectví jejich pódiová show byla plnohodnotnou složkou jejich vystoupení a posouvala požitek ještě dál.

Vcelku rozsáhlý rozhovor s Neilem Innesem je k dispozici ZDE.

Tracklist

psychedelic / avant-garde

• 04:49 – We Are Normal
• 04:23 – Postcard
• 02:25 – Beautiful Zelda
• 02:49 – Can Blue Men Sing the Whites?
• 02:46 – Hello Mabel
• 00:41 – Kama Sutra
• 03:03 – Humanoid Boogie
• 02:18 – Trouser Press
• 03:34 – My Pink Half of the Drainpipe
• 03:32 – Rockaliser Baby
• 03:22 – Rhinocratic Oaths
• 04:59 – 11 Moustachioed Daughters

bonusy (2007 re-issue)

• 01:38 – Blue Suede Shoes (previously unreleased)
• 02:40 – Bang Bang (previously unreleased)
• 02:32 – Alley Oop (Girls version)
• 03:02 – Canyons of Your Mind (Single version)
• 04:10 – Mr. Apollo (German version)