Dnes se opět podíváme na jedno psych-popové uskupení, tentokrát však z hlubin historie. Kapela se jmenuje The Smoke – ale pozor, tito jsou z USA, nikoliv z Británie. To jen aby nedošlo k záměně za stejnojmennou (a známější) britskou skupinu.
Skupina se zformovala kolem Michaela Lloyda. Pokud vám toto jméno zní povědomě, bude to tím, že když Lloyd seknul s hraním v kapelách, vrhnul se na kariéru producenta. Se svými svěřenci má na kontě 100 zlatých a platinových nahrávek a také 72 alb a 34 singlů, které se umístily na první příčce hitparád.
Ale zpět ke kapele. The Smoke vznikl v podstatě jako experiment. Velmi nadaný Lloyd (někteří jej označují za genia) založil svou první kapelu už ve 14 letech. Během dalších pěti let se dále zdokonaloval. V 19 letech Lloyd kromě zpěvu hrál na klávesy, kytaru, basu a trubku. Nahrávací společnost Epic Records zaujal natolik, že jej pustila s dalšími dvěma hráči – Stane Ayeroffem (kytary) a Stevem Baimem (bicí) – na půl roku do studia, aby nahráli desku.
A rozhodně nechybili, tedy bráno z hlediska kvality nahrávky – věcí druhou je komerční neúspěch. Za dosavadní Lloydovu kariéru to byla desátá kapela, desátá nahrávka a pokaždé skončil bez úspěchu. A to byl okamžik, kdy se vrhnul na producentskou dráhu.
Co se týče hudby, jedná se o prvotřídní, promyšlený psych-pop, přičemž slovíčko pop značí, že zvuk není tak hutný, neznamená to ale nějakou rozklíženou nudu bez nápadu. Naopak, aranže jsou občas až neskutečné a jednotlivé party místy značně náročné na hráče. Lloyd si hodně hraje (co byste čekali od 19letého kluka v profesionálním studiu) a to jak s tempy, náladami, ale i zvuky. Celé album je prodchnuté smyčci.
Pro mě nepochopitelně se mnohde na internetu zmiňuje píseň Hobbit Symphony jako “ta co vyčnívá”, myšleno rušivě. Je pravda, že jako jediná je čistě instrumentální a je vystavěná především na kouzelně rychlých, až zašmodrchaných kytarách, čímž nejméně ze všech zapadá do celkového zvuku, přesto to byla právě tato píseň, která mne k albu přivedla.
Další písně, které určitě stojí za zmínku, jsou úvodní Cowboys And Indians, která vás strhne perfektním drivem, zejména klávesami podpořeným refrénem a pak, jestliže máte rádi smyčce, celý úsek od afektivní písně Philosophy, přes úžasné intro Ritual Gypsy Music Opus 1 ke snové pecce October Country až k závěrečné, skoro acidově působící Odyssey.
Přesto bych na závěr připojil můj pocit, že nejlepší je toto album v celku, pěkně popořadě od začátku do konce.
Tracklist
psych-pop / psychedelic
- 02:48 — Cowboys And Indians
- 01:43 — Looking Thru The Mirror
- 02:54 — Self-Analysis
- 03:05 — Gold Is The Colour Of Thought
- 03:58 — The Hobbit Symphony
- 0:28 — The Daisy – Intermission
- 02:22 — Fogbound
- 01:46 — Song Thru Perception
- 00:45 — Philosophy
- 02:27 — Umbrella
- 00:14 — Ritual Gypsy Music Opus 1
- 02:46 — October Country
- 03:44 — Odyssey
Ivan
Vynikající a nedoceněný psych pop. Pravda, Vernon Johnson tuihle desku hodně propaguje.
Matěj
Taky mě nepřestává fascinovat, že tomuhle albu se nedostalo a nedostává příliš pozornosti, protože z toho, co jsem z šedesátkového psych-popu slyšel, mi album přijde hodně nad průměrem.